Problémy s Platonem

 

Julius Tomin <juliustomin@gmail.com>	16:38 (10 minutes ago)
to lubos.muller

Vážený pane doktore, 

když jste mi před několika dny navrhl očíštění, nespecifikovl jste, od čeho jsem měl být (od čeho mám být) očištěn. Protože jste mi však poslal dokumenty týkající se očištění Ludka Bednáře, kde jsem se dočetl, že L. Bednář byl očištěn též od účasti na mých filozofických seminářích,

vybavilo se mi, jak jsem přijel do Prahy v roce 1980, kde jsem, mimo jiného, navštívil děkana filozofické fakulty, aby mi povolil přednést přenášku o Platonovi. Děkan mi odmítl přednášku povolit s tím, že jsem podezřelý ze spolupráce s tajnými policity předchozího režimu. Když jsem děkana požádal o možnost proti tomuto podezření se obhájit, děkan mi sdělil, že mi takovou možnost nemůže poskytnout.

Tu musím říct pár slov o principu, na kterém jsem svůj seminář postavil.

Když jsem se rozhodl seminář otevřít, musil jsem počítat s tím, že mezi ůžastníky budou příslušníci STB. Po Praze byla v té době řada "tajných schůzek", kde se účastníci po každé takové schůzce dohadovali, kdo z účastníků s tajnými spolupracoval.

To pro mne bylo nepřijatelné, a tak jsem na naší první schůzce prohlásil, že vidím možnost, jak se takovému "dohadování" uvarovat. "Představte si, že tady pod stolem, okolo kterého sedíme, tajní namontovali odposlouchávací zařízení, že tedy vše, co tady řekneme, jde přímo do rukou tajných. Seminář otevírám pro každého, kdo chce a potřebuje svobodně mluvit o tom, co považuje za podstatné a za čím je připraven stát." Tu se ozval jeden z účastníků: "Pane Tomine, to nejde." Odpověděl jsem:"Ale ano. Vyhnout se musíme pouze mluvení o tom, co se má stát, a o čem nechceme, aby se tajní dověděli."

Tímto principem se seminář držel, pokud jsem v Praze byl, a seminářů se účastnil, tedy i poté, co se seminářů účastnili akademici z Oxfordu, které jsem s tímto principem náležitě seznámil.

Proč Vám o tom teď píší? Chtěl jsem se tomu vyhnout, bohužel se však dnes stalo něco, co mi to znemožňuje. Napsal jsem o tom v mailu svému poslanci, kdykoli se však pokusím mail odeslat, dostanu odpověď, že mail nelze doručit. Nedoručitený mail následuje

"Dear Dr Opher,

When you were a doctor in Dursley, I experienced problems with my toilet, which had been criminally blocked each time after I performed my protest at Balliol College in Oxford University. You summoned me to your surgery and asked me to contact you if it happened again. It happened again this morning; my toilet has been blocked."

Srdečně,

JuliusTomin

My computer does not allow me to send this mail to dr Jirsa

 

“Vážený pane Jirso,

děkuji Vám za dopis ze dne 2.6. Píšete:

Vážený pane Tomine,

děkuji za Váš obsáhlý email. Dovolím si zopakovat své dva dotazy z odpovědi na Váš email ze dne 28. srpna 2024.

Pokud se Váš argument ohledně datace vzniku dialogu Menón opírá o dva body, které v emailu zmiňujete, mám k nim následující dotazy:

1. Pasáž z Diogéna Laertského: proč by Platón nemohl sepsat dialog s Anytem kdykoli po soudu a Sókratově smrti, aby – mimo jiné – ukázal, že za soudem byly osobní nevraživosti a typově jaké situace soudu předcházely? Z textu v Životopisech se nedozvíme, že by Platón zachytil reálné setkání, je to nabízeno jako ukázka toho, co má DL na mysli.
2. 
   Poslední věta v dialogu Menón: opět, proč je nutné předpokládat, že Platón píše před Menónovým mučením a před expedicí? Stejně jako na jiných místech se nabízí, že v celém závěrečném odstavci Platón posluchači/čtenáři sděluje, že kdyby se Menón staral více o sebe sama (o své ctnosti a poznání) a k tomu samému by přesvědčil Anyta – prospěl by Atéňanům: asi nejen tak, že náležitě přesvědčený Anytos by možná nepoňoukal Meléta k žalobě (a Sókratés by dále mohl žít, první „prospěch“ Atéňanům), ale z Menóna i Anyta by se zřejmě stal lepší člověk (další prospěch).

Prosím, berte to jako součást diskuse o dialogu Menón. Proč se na tyto věci ptám? V emailu jste uvedl dvě výše zmíněné pasáže, které podle Vás dokládají, že dialog byl napsán před Sókratovou smrtí. Podle mne – viz výše – ani jedna z těchto pasáží nic takového nedokládá. Pokud se pletu, prosím o odpověď, ve které my vyjasníte, proč pasáži z Diogéna Laertského, resp. konci dialogu Menón rozumět jako dokladu datace vzniku dialogu Menón. Pokud to není možné a o dataci dialogu Menón nejsou další doklady, pak nejsou ani důvody pro uskutečnění dané přednášky.”

 

Musím začít pasáží z Diogena Laertského: “Socrates would take to task those who thought highly of themselves, proving them to be fools, as to be sure he treated Anytus, according to Plato’s Meno. For Anytus could not endure to be ridiculed by Socrates, and so in the first place stirred up against him Aristophanes and his friends; then afterwards he helped to persuade Meletus to indict him on a charge of impiety and corrupting the youth”

Překládám: “Sokrates bral na potaz ty, kdo měli o sobě velké mínění; ukazoval, že jsou hlupáci, jak to nepochybně učinil s Anytem v platonově Menonu. Anytus se nemohl smířit se Sokratovým posměchem, a tak proti němu nejprve popouzel aristofana a  lidi v jeho okruhu (tedy Pisatele komedií), pak pomohl přesvědčit meleta, aby sokrata obvinil z bezbožnosti a z kažení mládeže.“

Pane Jirso, Mohl byste mi objasnit na čem se zakládá Vaše Domněnka, že DL nabízí tento text jako ukázku toho, co má na mysli?

Věc se stane jasnější, podíváte-li se na text v Menonu, k němuž se DL vztahuje:

Sokrates s Menonem diskutují o tom, zda je možné ctnosti (areté) učit. Sokrates uvádí, že o věci diskutuje s každým, kdo se domnívá, že o tom něco ví. V tom přichází Anytos, který si k nim Přisedne. Sokrates jeho příchod vítá slovy: ”A tu, právě vhod, si k nám přisedl anytus, kterěho k naší diskusi přizveme. bude správné, když ho přizveme. protože je synem muže bohatého a moudrého anthemiona, … dále pak, tohoto svého syna dobře vychoval a vzdělal, jak se zdá athénskému lidu, protože ho volí do nejvýznamnějších vládních funkcí. Je správné s takovýmito lidmi zkoumat ohledně učitelů ctnosti, zda nějací jsou nebo ne, a jsou-li nějací, pak kteří.” (90ab)

Následuje dlouhý a stále ostřejší rozhovor mezi sokratem a anytem, který anytus končí slovy: „sokrate, lehkomyslně očerŇuješ lidi. já bych ti radil, chceš-li mě poslechnout, aby sis dal pozor. protože zajisté i v jiných obcích je snadnější lidem činit zlo než dobro, v této obci zejména, myslím, že to i ty sám víš.”

Překladatel poznamenává: “Anytus odchází (anytus goes away). Nesouhlasím ”V řeckém originále není nic, co by sokratův odchod naznačovalo. Naopak, v závěrečné části dialogu jak menon (99e2) tak i Sokrates mluví o Anytovi jako o člověku přítomném, anytos hode (100b).

Závěrem pár slov k Vaší otázce

„proč by Platón nemohl sepsat dialog s Anytem kdykoli po soudu a Sókratově smrti, aby – mimo jiné – ukázal, že za soudem byly osobní nevraživosti a typově jaké situace soudu předcházely?“

Tu je třeba vzít v úvahu Platonovu Obranu Sokrata. V úvodní pasáži Sokrates zmiňuje Anyta a lidi okolo něho jako své bezprostřední žalobce (18b). Sokrates se k Anytovi jako svému žalobci vrací v 23e, a opět v 25b, opět v 28a, 28c, 30b, 34a. Sokrates tedy o Anytovi jako svém žalobci mluví sedmkrát, počítám-li to dobře.

Ještě poznamenám, že Sokrates v Obraně naznačuje, že obžaloba, která na něho byla Meletem podána, nebyla z Meletovy hlavy. Když totiž Sokrates Meleta vyslýchá, chce, aby svou žalobu přesně znovu formuloval: “Tvrdíš, že mládež kazím tím, že je učím neuznávat bohy státem uznávané a uznávat božstva jiná, nová?“ Když s tím Meletos souhlasí, Sokrates se táže, zda podle jeho soudu Sokrates učí, že jsou božstva jiná, než ta uznávaná, že tedy není ateistou, nebo si myslí, že je Sokrates ateistou a neuznává bohy žádné. Meletos odpovídá: “Toto tvrdím, že naprosto žádné bohy neuznáváš“.

Srdečně,

Julius Tomin

Proč teď?

Zásah do mého počítače se neomezuje na to, že mi znemožňuje cokoli dát na můj blog; moje webová stránka je drasticky zmenšena; místo plné stránky před sebou vidím na levém horním rohu obdélník dlouhý 20cm a široký 13.5cm. To bolí, rád si poslouchám hudbu, jakož i anglické, francouzské, a ruské populární písničky. Otázka je, co jsem provedl, čím jsem si takový trest vysloužil.

Pracovník a pracovnice z místní ordinace NHS mě navštívili; chtěli vědět, jak se mám, zda něco nepotřebuju. Po chvilce zaváhání jsem je pozval do svého bytečku. Přiměl jsem je, aby si ověřili, jak to vypadá s mou ¨horkou¨ vodou; voda je sotva vlažná. Pak jsem jim vysvětlil, jak se to stalo. Před třemi lety jsem trávil Nový rok s dcerou a synem, kteří bydlí nějakých 10 minut rychlé chůze přes kopec. Domů jsem se vrátil tak asi ve tři ráno; chtěl jsem se umýt; namísto teplé vody voda studená. Na druhý den jsem zavolal údržbáře, kterého jsem znal ještě z doby před rozvodem; místního údržbáře jsem nezval, protože jsem se domníval, že to byl on, kdo mi znemožnil pustit si teplou vodu. Údržbář trávil svátky u známých mimo Dursley. A tak jsem byl týden bez teplé vody. Když pozvaný údržbář konečně přišel, dával jsem mu pozor na prsty, protože jsem nepochyboval, že mi po jeho odchodu bude znovu znemožněno teplou vodu si pustit. A skutečně, když jsem si chtěl za pár minut horkou vodu pustit, voda tekla studená. A tak jsem odšrouboval dřevěnou přikrývku elektrického mechanismu, který proměňoval vodu studenou ve vodu horkou, respektive teplou, podle potřeby. Stiskl jsem puntík, tak jak to učinil údržbář; hurá, fungovalo to. Elektrický mechanismus jsem znovu řádně přikryl dřevěnou pokrývkou; k mému nemilému údivu, voda opět tekla studená. Přikrývku jsem odšrouboval a znovu stisknul puntík na teplou vodu, a hle, opět voda tekla teplá. Jakmile jsem však znovu elektrický mechanismus uzavřel dřevěnou pokrývkou, voda opět jen studená. Zkusil jsem to několikrát; nechat mechanismus otevřený se mi zdálo být nebezpečné. Nic se však nedalo dělat; teplou vodu jsem potřeboval; koupal jsem se takřka denně; to byl můj luxus.

Z teplé vody jsem se však netěšil dlouho. Za pár dní, kdykoli jsem si pustil teplou vodu, voda tekla sotva vlažná; konec mým luxusním večerním koupelím.

Před nějakými třemi měsíci jsem šel z ložnice do obyváku; ve dveřích mě polila voda. Voda zřejmě tekla z bytečku nade mnou. Zašel jsem k vedoucí, která má kancelář pode mnou. Když ta viděla, co se děje, hned se spojila s majitelkou bytu nade mnou. Voda téct přestala. Pak jsme se pro jistotu podívali do přístěnku s elektrickým mechanismem. Tam také tekla shora voda, která na štěstí o pár centimetrů minula ten otevřený elektrický mechanismus. Vedoucí hned povolala místního údržbáře. Ten mechanismus přikryl dřevěnou pokrývkou; udělal to tak, že ‘teplá‘ voda tekla i s pokrývkou, zůstávala však sotva vlažná.

Když jsem svým návštěvníkům tohle všechno popovídal, bylo potřebí, abych jim pověděl, kdo za tím vším podle mého soudu stojí. Zajisté někdo, kdo je takových zásahů schopen a mocen; kdo jiný než tajná policie? Samozřejmě, tajná policie se musí pod něčím skrývat. Vysvětil jsem, že mám důvod k domněnce, že v tomto případě britská tajná policie vystupuje pod přikrývkou oxfordských klasicistů.

Svým dvěma návštěvníkům jsem ukázal destičku s nápisem LET US DISCUSS PLATO, s níž, pověšenou okolo krku, jsem z času na čas protestoval před Balliol College od počátku let osmdesátých; jakmile se stalo jasným, že se oxfordští klasicisté rozhodli mě z univerzitních kruhů vyšachovat, místo toho, aby se naučili řečtině rozumět řecky, tedy bez složitého překládání z řečtiny do angličtiny.

Povídání jsem zakončil svými posledními třemi protesty, k nimž jsem se rozhodl poté, co jsem oxfordské klasicisty seznámil s tím, že Platonův dialog Menon byl prokazatelně napsán několik let před Sokratovou smrtí, na internetu však Platon zůstal být presentován jako autor, který začal své dialogy psát až po Sokratově smrti.

Když jsem se vrátil z Oxfordu po svém protestu, můj záchod byl zablokován. Nezákonné zablokování jsem šel oznámit na policii zde v Dursley. Policie je vzdálená asi půl hodiny od místa, kde bydlím; když jsem se vrátil domů, záchod byl odblokován. Den poté jsem znovu jel do Oxfordu protestovat před Balliolem. Když jsem se vrátil, záchod byl znovu zablokován. Chodit na policii v Dursley nemělo cenu; zřejmě jim bylo jasně řečeno “ruce pryč od Tomina.“ A tak jsem jel nezákonné zablokování oznámit na policii do Stroudu. Když jsem se vrátil domů, záchod byl odblokován. Protože Platon na internetu zůstal být presentován jako autor, který začal své dialogy psát až po Sokratově smrti, znova jsem jel do Oxfordu před Balliolem protestovat. Když jsem se vrátil, záchod znovu zablokován. To byla sobota a já se rozhodl zatelefonovat do policejního ústředí v Gloucestershire. Sobota proběhla, neděle, pondělí – záchod zůstával zablokován. V pondělí, kolem poledne, jsem zašel za vedoucí a požádal ji o schůzku. Sešli jsme se v místnosti na poschodí nad mým bytečkem. Bylo nás tam nějakých pět lidí; místnost je obecná, pro všechny. V krátké promluvě jsem oznámil, že nebude-li můj záchod odblokován do středy, pojedu do Oxfordu a budu tam až do chvíle, co můj záchod bude odblokován. Po té krátké promluvě jsem se odebral domů. Zašel jsem na záchod; záchod byl odblokován.

Vedoucí v té chvíli byla stále ještě v té místnosti o poschodí výš; zřejmě, v jejím úřadě seděl někdo, kdo byl o věci dobře informován a záchod rychle odblokoval při pomyšlení, že bych do Oxfordu jel a před Balliolem protestoval den za dnem.

Rozhovor se svými dvěma návštěvníky jsem zakončil poukazem na mé setkání s Dr. Opherem, který byl mým doktorem, než se stal poslancem Labour Party.

Před nějakým rokem jsem dostal email, kterým jsem byl předvolán k doktorovi. Bylo to krátce poté, co se lidé mohli vrátit k normálnímu bytování po údobí zasaženém kovidem. Potěšilo mě to; během kovidového šílení lékaři byli dosažitelní pouze po telefonu. Domníval jsem se, že se to pokoušeli napravit tím, že si začali na prohlídku pacienty předvolávat. Když jsem však přišel do ordinace a začal se svlékat, Dr. Opher mě zastavil: „Prý si stěžujete na zablokovaný záchod. Až se vám to zase stane, obraťte se na mě, já vás nechám předvést k psychiatrovi.” Doktora Ophera jsem ujistil, že k zablokování mého záchodu už nikdy nedojde. Dr.  Opher mě propustil s opakovaným: „Až zase budete mít zablokovaný záchod, obraťte se na mě; předvedu vás k psychiatrovi.“

***

Když se nad svým rozhovorem s těmi dvěma pracovníky NHS zamýšlím, nedivím se, že oxfordští klasicisté pocítili potřebu mně život znepříjemnit, snad v naději, že zmoudřím, od podobných hovorů upustím.

Na další protesty před Balliolem nepomýšlím. Na svůj blog jsem dal “Plato’s Phaedrus and his Laws,” kde ukazuji, že Menon není jediným dialogem napsaným před Sokratovou smrtí. V detailním srovnáním Faidra se Zákony ukazuji, že Platon před Sokratovou smrtí napsal již svůj dialog první.

V článku “Plato’s Phaedrus and his Laws” ukazuji, že svým nepromyšleným odmítnutím starověké tradice, podle níž byl Faidros Platonovým prvním dialogem, platonisté odhodili cenný klíč k pochopení Platonova filozofování. Jak Platon upozorňuje v Zákonech, člověk, který chce být šťastným, musí pravdu poznat na samém počátku (ex archés euthys), aby v pravdě žil co nejdéle (hina hós pleiston chronon aléthés ón diabioi, 730c). Platonovi šlo o to, aby jeho čtenáři poznali, že základní pravdu, kterou čtenářům nabídl ve Faidru, svém dialogu prvním, čtenářům jako základní pravdu nabídl i  ve svém dialogu posledním. Tu bych jen rád upozornil, že jsou ve Faidru myšlenky, které Platon k stáru odmítl. Tu uvedu jen to nejdůležitější. Ve Faidru Platon píše, že před svou první inkarnací každý člověk viděl Ideje, které Platon ve Faidru nazývá prostě pravdou: “duše, která neviděla pravdu, na sebe nemůže vzít lidskou podobu“ (psyché … ú gar hé ge mépote idousa tén alétheian eis tode héxei to schéma, 249b5-6). V pozdním Timaiu Platon prohlašuje, že Ideje (eidé), zraku nepřístupné (anaisthéta), jsou poznatelné pouze rozumem (nooumena monon), na kterém se podílejí bohové a jen malá částečka lidí (nou de metechein theous, anthrópón de genos brachy ti, Timaios 51e).

Nan Sheperd’s correspondence – Alexander Gray – cataract

 Alexander Gray, translator of Danish Ballads, wrote to Nan Shepherd on 10 November 1959: ‘I have cataract in both eyes, though it is not really bad.’ On 26 November 1960 he wrote: ‘My latest escapade was an operation for Cataract in the beginning of Sept, & since then I have been unable to get glasses, especially reading glasses, that suit me. The result is that I can only read with dis-pleasure & for a short time at one go.’

These lines remind me of my own experience with ‘cataract’. Some four years ago my eyesight got worse. I asked the optometrist to order for me good reading glasses; at the time I was still cycling and had bifocals. The optometrist said I had cataract and should be operated. Overwhelmed by all his prolonged, invasive, unpleasant measurements, I could not but agree. The optometrist suggested that I should come the next day: ‘I will then more properly measure your eye bulbs, preparing you for the operation. It is a very safe operation, in fact the safest operation on NHS.’  We agreed to meet the next day.

It was only when I left that I began to think: ‘But I do not have any cataract; nothing flows from my eyes. Why is my failing eyesight diagnosed as cataract? ‘

Then I realised: ‘Cataract must refer to the operation; when the doctor pricks the bulb of the eye to remove its content, there must occur a flow of fluid, which can be quite precipitous, since the fluid is under pressure.’

I could not see how the operation could improve my eyesight; I cancelled the appointment.

Let me return to Alexander Gray. In November 1959 he wrote to Nan Shepherd that his ‘cataract’ i.e. his eyesight ‘is not really bad’. After the ‘operation for Cataract’ his eyesight got worse: ‘The result is that I can only read with dis-pleasure & for a short time at one go’

Plato’s Phaedrus and his Laws

 

Since the early twentieth century the Platonic studies have adhered to the doctrine according to which Plato began to write his dialogues after the death of Socrates. But the comparison of the Meno with the Apology indicates that the Meno was written during Socrates’ lifetime. This means that all that has been written since then – since Max Pohlenz’s Aus Platos Werdezeit, published in 1913 – requires rethinking. This rethinking concerns not only the dialogues in which Socrates figures as a spokesman, but even the Laws. This claim requires a thorough argument, for in the Laws Socrates is not even mentioned.

In Laws V, 730c1-4 Plato says that ‘Truth heads the list of all things good, for gods and men alike. Let anyone who intends to be happy be its partner from the start, so that he may live as much of his life as possible a man of truth’. (Translation Trevor J. Saunders)

This leads us to the question, what was Plato’s first dialog. The ‘Life of Plato’ in Diogenes Laertius mentions a story (lo/goj) ‘that the Phaedrus was Plato’s first dialog’. This logos has been rejected by modern Platonists, without proper consideration. The ancient admirers and followers of Plato had undoubtedly well inscribed in their minds the passage in the Laws, in which Plato maintains that ‘whoever is to be blessed and happy should take part in truth from the beginning’. They undoubtedly believed that Plato derived these words from the reflection on his own life; in this light we should read the logos that the Phaedrus was Plato’s first dialogue.

Furthermore, we may believe Plato viewed it as important that his readers should view the Phaedrus in this light; accordingly, in the Laws he proposed as the most important item the most important announcement he made in the Phaedrus.

In the Phaedrus Plato writes: ‘All soul is immortal. For that which is always in movement is immortal; that which moves something else and is moved by something else, in ceasing from movement, ceases from living. Only that which moves itself, because it does not abandon itself, never stops moving. It is also source and first principle of movement for the other things which move. A first principle is something which does not come into being. For all that comes into being comes into being must come into being from a first principle, but a first principle itself cannot come into being from anything at all; for if a first principle came into being from anything, it would not do so from a first principle. Since it does not come into being, it must also be something which does not perish. For if a first principle is destroyed, neither will it ever come into being from anything nor anything else from it, given that all things must come into being from a first principle. It is in this way, then, that that which moves itself is first principle of movement. It is not possible for this either to be destroyed or to come into being, or else the whole universe and the whole of that which comes to be might collapse together and come to a halt, and never again have a source from which things will come to be moved. And since that which is moved by itself has been shown to be immortal, it will incur no shame to say that this is the essence and the definition of soul. For all body which has its source of motion outside itself is soulless, whereas that which has it within itself and from itself is ensouled, this being the nature of soul; and if this is so – that that which moves itself is nothing other than soul, soul will be necessarily something which neither comes into being nor dies.(Phaedrus 245c6-246a2, translation C. J. Rowe)

In the Laws An Athenian Stranger proclaims: ‘No one wo believes in gods as the law directs ever voluntarily commits an unholy act or lets any lawless word pass his lips. If he does it is because of one of three possible misapprehensions: either he believes (1) the gods do not exist, or (2) that they exist but take no thought for the human race, or (3) that they are influenced by sacrifices and supplications and can easily be won over.’

Cleinias, his Cretan interlocutor, asks: ‘Well sir, don’t you think that the god’s existence is an easy thing to explain?’

Athenian: ‘How?’

Cleinias: ‘Well, just look at the earth and the sun and the stars and the universe in general; look at the wonderful processions of the seasons and its articulation into years and months! Anyway, you know that all Greeks and all foreigners are unanimous in recognising the existence of gods.’

Athenian: ‘When you and I present our proofs for the existence of gods and adduce what you have adduced – sun, moon, stars and earth – and argue they are gods and divine beings, these clever fellows will say that these things are just earth and stones, and are incapable of caring for human affairs.’

The Athenian proves that the heretics are wrong. He begins his investigation on their ground, considering movements and rests observable in the universe, such as the movement of objects from place to place, such as the circular motion of those objects that are moving in one location, such as collisions of objects that meet, which may result in their coalescence and thus in an increase of their bulk, or in their destruction.

After having inspected eight such occurrences, the Athenian asks: ‘Haven’t we now classified and numbered all forms of motion except two?’ Cleinias: ‘Which two?’ Athenian: ‘The two which constitute the real purpose of our investigation.’ Cleinias: ‘Try to be more explicit.’ Athenian: ‘ What we really had in view was soul, wasn’t it?’ Cleinias: ‘Certainly.’  Athenian: ‘The one kind of motion is that which is permanently capable of moving other things but not itself; the other is permanently capable of moving both itself and other things. Let these stand as two further distinct types in our complete list of motions. So we shall put ninth the kind which always imparts motion to something else and is itself changed by another thing. Then there is motion that moves both itself and other things, the source of change and motion in all things that exist. I suppose we’ll call that the tenth.’  Cleinias: ‘Certainly.’  Athenian: ‘Shouldn’t we correct one or two inaccuracies in the points we’ve just made? It wasn’t quite right to call that motion the ‘tenth’. Cleinias: ‘Why not?’ Athenian: ‘It can be shown to be first, in ancestry as well as in power; the next kind – although a moment ago we called ‘ninth’ – we’ll put second.’

Athenian: ‘Now let’s put the point in a different way. Suppose the whole universe were somehow to coalesce and come to a standstill – the theory which most of our philosopher-fellows are actually bold enough to maintain – which of the motions we have enumerated would inevitably be the first to arise in it? Self-generating motion, surely, because no antecedent impulse can ever be transmitted from something else in a situation where no antecedent impulse exists. Self-generating motion, then, is the source of all motions, and the primary force in both stationary and moving objects, and we shan’t be able to avoid the conclusion that it is the most ancient and the most potent of all changes. This is the definition of soul: ‘motion capable of moving itself’. The entity which we all call soul is precisely that which is defined by the expression ‘self-generating motion’. (Plato Laws, 893a-896a, translation T. J. Saunders; the text is  abbreviated)

QUESTIONS

On October 22, 1924 I wrote: ‘Those who turn to internet for information on Plato are directed to 'PLATONIC CHRONOLOGY AND WRITINGS'. There they 'learn' that Plato began to write his dialogues after 399, that is after Socrates' death. The dialogue Meno figures there among dialogues written in 'Plato's second writing period', from 388 to 367.

Today, May 1, 2025, I looked in vain for 'PLATONIC CHRONOLOGY AND WRITINGS'. This is a welcome change, but still, if one googles Plato’s Meno one is ‘informed’ that the dialog was ‘written by Plato around 385 BC’, that is some 15 years after Socrates’ death, and if one googles Plato, under Chronology one reads:

‘No one knows the exact order Plato's dialogues were written in, nor the extent to which some might have been later revised and rewritten. The works are usually grouped into Early, Middle, and Late period; The following represents one relatively common division amongst developmentalist scholars.^[91]

• Early: Apology, Charmides, Crito, Euthyphro, Gorgias, Hippias Minor, Hippias Major, Ion, Laches, Lysis, Protagoras
• Middle: Cratylus, Euthydemus, Meno, Parmenides, Phaedo, Phaedrus, Republic, Symposium, Theatetus’

The fact that the dialogues begin with the Apology means that the doctrine, according to which Plato began to write his dialogues only after Socrates’ death, which has dominated platonic studies since the German scholar Max Pohlenz in 1913 published ‘Aus Platos Werdezeit’, is still presented on Internet as given, i.e. as the introduction to Plato.

WHY?

Let me direct this question to Oxford classicists.

Before we (my ‘we’ encompasses all those, who are interested in Plato) receive the answer, I cannot but speculate.

If the classicists accept that Plato began to write his dialogues prior to Socrates’ death, they must thoroughly rethink the whole of Plato, including his Laws. Much of this rethinking may be done with the help of the existing translations of Plato’s dialogs, but it can be properly performed only on the Greek originals. Who can undertake the task?

But these questions point me to another question: Since the Oxford classicists appear to have given up the doctrine that Plato began to write his dialogues only after Socrates’ death, how is it possible that the Internet continues to ‘inform’ its readers that Plato began to write his dialogues after the death of Socrates?

A letter to the Master of Balliol College, University of Oxford

 

Dear Master,

More than a month ago, on Feb. 28, I sent a mail to Professor William Allen, the Head of the Faculty of classics, entitled ‘An information and requests’. Concerning the information I wrote: ‘Apology 18a7 - b3 Socrates says: 'First then it is right for me to defend myself against the first false accusations brought against me, and the first accusers. For many accusers have risen up against me before you, who have been speaking for a long time, many years already, and saying nothing true; and I fear them more than Anytus and his associates, though these also are dangerous.'

This text provides the shortest and most potent proof for dating the Meno prior to the Apology.

The Meno ends with Socrates' address to Meno: 'It is now time for me to go my way, but do you persuade our friend Anytus of that of what you are now yourself persuaded, so as to put him in a gentler mood; for if you can persuade him, you will do a good turn to the people of Athens also.' 

How could Plato make Socrates say these words about Anytus after he made him point to him as his accuser in the court? In other words: How could have been the Meno written after the Apology?’

Concerning the requests I wrote: ‘Let me end with two requests. The first concerns the Internet. May the wrong information about the dating of the Meno be removed from the Internet?
The second request: May I present a paper on the Meno at the Faculty of Classics?’

On March 31 I wrote to Professor Allan: ‘On February 28 I sent you an email entitled ‘An information and requests’. I have not received any reply. I have therefore decided to protest again at Balliol with LET US DISCUSS PLATO.

A few years ago, I read your ‘Euripides Helen’; ever since, your edition had been engraved in my mind; it is excellent; written to be read and discussed. Whenever I turned to it in my memory, I just could not understand your ‘response’ (no response is a powerful response) to my proposal to present under your auspices a paper on Plato’s Meno. After my email of February 28, I decided to read your ‘Euripides Helen’ again, and I was even more impressed than in my first reading. This second reading was the last straw that compelled me to resort once again to protesting at Balliol.’

Dear Master, may I apply to you with a polite request? Because of my old age I intend to bring with me a collapsible chair, although it will be awkward to transport it by bus to railway station in Dursley, by trains from Dursley to Oxford, and from railway station in Oxford to Balliol; it would be great if Balliol could lend me a chair.

With best wishes,

Julius Tomin