Pozadí Platonova Charmidu z Xenofontových Memorabilií

Závěrem Charmidu Kritias poroučí svému poručenci, aby se od Sokrata ani jen málo nevzdaloval. Mladičký Charmides si bere Kritiova slova k srdci: „Buď jist, že se ho budu drežet a nebudu se od něho vzdalovat; vždyť bych dělal hroznou věc, kdybych neposlouchal tebe, svého poručníka, a nedělal, k čemu mě vybízíš.“ Kritias ho ujišťuje: „Ano, jistě tě k tomu vybízím.“ To se odehrává v přítomnosti Sokrata, bez Sokrata.

Sokrates se ptá: „O čem se to radíte?“ Charmides odpovídá: „O ničem, ale již jsme uraděni.“ Sokrates protestuje: „Užiješ tedy násilí, a ani mi nepovolíš předběžné vyšetřování?“ – Jak víme z Xenofonta, jakmile byly zbourány ochranné zdi Athén a přístavního Pirea po porážce Athén ve válce peloponéské, Athéňané zvolili Třicet „nejlepších“, kteří měli ustavit nové zákonodárství. Ti se hned chopili vlády a na počátku před soud postavili donašeče, kteří za vlády demokracie škodili mužům „krásným a dobrým“ (kalois k’agathois). Ti byli postaveni před soud a popraveni, aniž jim bylo umožněno jakékoli předběžné vyšetřování. (Hellenika II.iii.11-12) – Charmides: „Buď jist, že užiji násilí, když tento zde přikazuje; vzhledem k tomu zase ty uvažuj, co uděláš.“ Sokrates odpovídá: „Žádná nezbývá úvaha; neboť tobě, když by ses pokoušel něco udělat a užíval násilí, nikdo na světě nebude s to odporovat.“ Charmides: „Tedy neodporuj ani ty!“ Sokrates: „Nebudu tedy odporovat.“

V rámci dramatického datování Charmidu nám tu Platon představuje Sokrata, který se do Charmida na první pohled zamiloval – „tehdy jsem pod šatem uviděl jeho tělo a hořel jsem a již jsem nebyl při sobě“, Sokrates přiznává v úvodní části dialogu (155d3-4). V době, kdy Platon dialog psal – tedy před tím, než Sokrates vládu Třiceti odmítl uposlechnout, „ne slovem, ale činem“, za co by byl potrestán smrtí, kdyby za krátko na to vláda Třiceti nebyla padla (Obrana Sokrata, 32d) – však tato závěrečná scéna měla zřejmý politický podtón: Třicet svěří výchovu mladé generace Sokratovi, a Sokrates bude vládě Třiceti poslušen.

Politická odvaha a rozvážnost, s níž Platon Charmides napsal, se nám ozřejmí, když se podíváme, co o vztahu Sokrata a Kritii praví Xenofon:

‚Když Sokrates uviděl, že se Kritias zamiloval do Euthydema a chtěl s ním zacházet jako ti, co užívají těl k erotickým rozkoším, snažil se ho od toho odvrátit. Upozorňoval ho, že není hodno muže svobodného, muže „krásného a dobrého“ (kalȏi k‘agathȏi), aby se jako žebrák doprošoval milovaného, v jehož očích chce být co nejlepším, aby mu tento poskytl, co není nic dobrého. Když ho Kritias neposlouchal a nenechal se odvrátit, Sokrates prý řekl v přítomnosti mnohých a Euthydéma, že se mu zdá, že Kritias je jako prase, protože se chce o Euthydéma třít, jako se prasata třou o kameny.

Kvůli tomu Kritias Sokrata nenáviděl, a když se spolu s Chariklem stal zákonodárcem Třiceti, uzákonil, že se rétorice nesmí vyučovat. Když totiž nic jiného proti Sokratovi nemohl najít, obrátil proti němu, co většina lidí měla filozofům za zlé a proč filozofy většina lidí nenáviděla. Já sám jsem nikdy Sokrata neslyšel rétorice vyučovat, ani jsem od nikoho jiného neslyšel, že by tak činil.‘

Tu třeba poznamenat, že Platonův Faidros je tu Xenofontovi svědectvím. Ve druhé části Faidru, která je celá věnovaná rétorice, celá přednášená Sokratem, Sokrates poukazuje na dvě řeči, které pronesl v části první, jako na příklady rétoriky. Sokrates k tomu vysvětluje: „Jistě nějakou šťastnou náhodou byly patrně proneseny ty dvě řeči obsahující jakýsi příklad, jak by člověk znalý pravdy mohl hravými řečmi svésti posluchače. A já, Faidre, z toho viním bohy těchto míst; a snad i věštci Mús, ti pěvci nad našimi hlavami [cikády], nám vdechli tento dar; vždyť já se nijak nevyznám v žádném umění řečnickém.“

Jak vidět, závěrečná slova tohoto vysvětlení, která jsem podtrhl, jsou plně v souladu s Xenofontovým ‚já sám jsem nikdy Sokrata neslyšel rétorice vyučovat, ani jsem od nikoho jiného neslyšel, že by tak činil‘, zatímco nepodtržená první část naznačuje, že Kritias s Chariklem věděli, co dělají, když zákon proti vyučování rétorice koncipovali jako zákon zaměřený proti Sokratovi. Jak jsem již poznamenal, druhá část Faidru, věnovaná rétorice, je přednášena Sokratem, jako vše ostatní, s výjimkou Lysiovy řeči a Faidrových odpovědí, otázek a poznámek.

Aby zákon proti vyučování rétorice mohl být pochopen jako zákon zaměřený proti Sokratovi, k tomu nestačilo zákon stanovit. Kritias a Charikles si Sokrata předvolali, aby mu ve jménu zákona rétorice vyučovat zakázali. Ti Sokratovi zákon ukázali a ve jménu toho zákona mu zakázali mluvit s mladými lidmi.

Xenofon to objasňuje: ‚Když vláda Třiceti popravila mnoho občanů, jichž si všichni slušní občané velice vážili, a když mnohé ponoukali ke zločinnosti, Sokrates poznamenal, že by se mu zdálo podivuhodným, kdyby pasák, jehož stádo by se zmenšovalo a zhoršovalo, nechtěl připustit, že je špatným pasákem; že se mu však zdá být ještě podivuhodnější, že se státníci nestydí, když zmenšují počet občanů a činí je horšími, a že nevidí, že jsou špatnými představiteli obce.‘

Vraťme se však ke Kritiovi a Chariklovi. Když Sokratovi ve jménu zákona zakazujícího vyučování rétorice zakázali mluvit s mladými lidmi, Sokrates pravil, že chce být zákona poslušen: „Určete proto hranici, pod kterou je lidi třeba považovat za mladé.“ Charikles odpověděl: „Dokud se nemohou stát členy vládní rady, protože ještě nemají rozum. Nehovoř proto s nikým, komu ještě není třicet.“ Sokratovi tak bylo zakázáno mluvit s Platonem, kterému v té době ještě nebylo ani pětadvacet. Charikles Sokrata upozornil, že kdyby zákona neuposlechl, stal by se jedním z těch, o něž by se počet občanů zmenšil. (Xenofon, Memorabilia I.ii. 29-37).