Questions: November 2017

Wednesday, November 29, 2017

Platonův Charmides a Faidros, s přihlédnutím k jeho Obraně Sokrata

V předchozím příspěvku jsem uvedl vnější, politicky motivovaný důvod pro Platonovo krátké, za to však výrazné, exponování Chairefonta na počátku Charmidu. Nyní uvedu důvod vnitřní, který vedl Platona k tomu, aby v Charmidu Chairefonta uvedl. Začít musím opět Platonovou Obranou Sokrata, kde Sokrates vypráví, jak Chairefon zasáhl do jeho života.

„Víte (iste dê), jaký byl Chairefon (hoios ên Chairephôn), jak prudký (hôs sphodros), do čehokoli se dal (eph‘ hoti hormêseien). A tak kdysi zašel do Delf (kai dê pote kai eis Delphous elthôn) a osmělil se dáti bohu tuto otázku (etolmêse touto manteusasthai) … zdali je někdo moudřejší než já (ei tis emou eiê sophôteros). Tu Pythia odpověděla (aneilen oun hê Pythia), že nikdo není moudřejší (mêdena sophôteron einai) (21a3-7) … Když jsem uslyšel ta slova (tauta egô akousas), přemýšlel jsem takto (enethumoumên houtôsi): „Co tím asi bůh míní (Ti pote legei ho theos) a co asi naznačuje (kai ti pote ainittetai;)? Vždyť já jsem si vědom, že nejsem ani dost málo moudrý (egô gar dê oute mega oute smikron sunoida emautô̢ sophos ôn); co tedy asi míní (ti oun pote legei), když praví (phaskôn), že jsem já nejmoudřejší (eme sophôtaton eiani;)?“ (21b2-6, překlad pasáží z Platonovy Obrany Sokrata F. Novotný)

Sokrates pak vykládá, jak ho tento výrok Delfské věštírny přiměl k tomu, že začal hledat muže moudřejšího, aby tak věštírnu usvědčil z nepravdy. A tak šel za jedním z mužů, který se zdál být moudrým: „A tu, když jsem ho prozkoumával (diaskopôn oun touton) … a rozmlouval s ním (kai dialegomenos autô̢), nabyl jsem mínění (edoxe moi houtos ho anêr), že se tento muž zdá moudrým (dokein men einai sophos), jak mnoha jiným lidem (allois te pollois anthrôpois), tak obzvláště sám sobě (kai malista heautô̢), ale že moudrý není (einai d‘ ou, 21c5-7).“ A pak šel k dalšímu, který se zdál ještě moudřejším, a dalšímu, vždy však to skončilo stejně: „Odcházeje uvažoval jsem sám u sebe (pros emauton d’oun apiôn elogizomên), že proti tomuto člověku jsem já opravdu moudřejší (hoti toutou men tou anthrôpou egô sophôteros eimi); bezpochyby totiž ani jeden ani druhý z nás neví nic dokonalého (kinduneuei men gar hêmôn oudeteros ouden kalon k’agathon eidenai), ale tento se při svém nevědění domnívá, že něco ví (all‘ houtos men oietai ti eidenai ouk eidôs), kdežto já (egô de) ani nevím, ani se nedomnívám, že vím (hôsper oun ouk oida, oude oiomai); podobá se tedy (eoika g’oun), že jsem nad něho moudřejší aspoň o něco málo, právě o to (toutou ge smikrô̢ tini autô̢ toutô̢ sophôteros einai), že co nevím (hoti ha mê oida), ani se nedomnívám, že vím (oude oiomai eidenai, 21d2-7).“

Když srovnáme Faidros s Charmidem, tu shledáme, že Platonův Faidros v Sokratovi vyvolal podobnou reakci, jakou v něm vyvolal výrok boha pronesený ústy Pythie, který Chairefon přinesl z Delfské věštírny: agravaci jeho filozofického nevědění.

Platon si byl vědom Sokratova filozofického nevědění, když ho představil ve Faidru, jak o sobě prohlašuje: „Nedovedu ještě (ou dunamai pô) podle toho nápisu v Delfách (kata to Delphikon gramma) poznat sám sebe (gnônai emauton); proto se mi zdá směšno (geloion dê moi phainetai), když ještě toto neznám (touto eti agnounta), zkoumat cizí věci (ta alotria skopein, 229e5-230a1, překlad F. Novotný).“ Pak mu však dal do úst své vlastní poznání, kterým Sokratovo nevědění překročil. Tak v Palinodii na lásku Sokrates začíná dokazovat, že pravá láska „je dávána od bohů k největšímu štěstí“ (ep‘ eutuchiâ̢ tê̢ megistê̢ para theôn didotai, 245b7-c1), důkazem nesmrtelnosti duše, kterou definuje jako „to, co pohybuje sebe sama“ (to hauto kinoun, 245c7). Tu Platon překročil hranice toho, s čím se Sokrates mohl smířit. A tak v Charmidu Platon nechává Sokrata pochybovat o samé možnosti toho, že by něco takového, jako „pohyb, který pohybuje sebe sama (kinêsis autê heautên kinein, 168e9-10),“ mohlo vůbec existovat. Sokrates tu nicméně své nevědění nestaví proti Platonovi: „Jistě je tu potřebí, příteli, nějakého velikého člověka (megalou dê tinos, ô phile, andros dei), který by to o všech případech dostatečně rozlišil (hostis touto kata pantôn hikanôs diairêsetai), zdali žádné ze jsoucen nemá svou způsobilost samo v poměru k sobě samému (poteron ouden tôn ontôn tên hautou dunamin auto pros heauto pephuken echein), nýbrž k něčemu jinému (alla pros allo), či některá ano (ê ta men), jiná ne (ta d‘ ou, 169a1-5, překlad F. Novotný).“

Tuesday, November 28, 2017

Chairefon v Platonově Charmidu, Obraně Sokrata a Gorgiu, s přihlédnutím k Aristofanovým Vosám, a Ptákům

Ve svém předposledním příspěvku nazvaném ‚Platonův Menon v souvislosti s datováním a interpretací jeho Charmidu‘ jsem datoval sepsání a publikaci Charmidu do počátečního období vlády Třiceti, než se tato zvrhla v tyranidu. Toto datování lze upřesnit, respektive konkretizovat. V Obraně Sokrata se totiž dovídáme, že Chairefon byl jedním z těch, kdo za vlády Třiceti tyranů odešel do vyhnanství. To, jak Platon nechává Chairefonta v Charmidu vystupovat, nám umožňuje Charmides datovat před tím, než Chairefon do vyhnanství odešel.

Ve své obranné řeči před soudem Sokrates Chairefonta uvádí následovně: „Chairefonta (Chairephônta) jste bez pochyby znali (gar iste pou). Ten byl od mládí mým druhem (houtos emos te hetairos ên ek neou) a také byl přívržencem vaší lidové strany (kai humôn tô̢ plêthei hetairos te), spolu odešel do vyhnanství (kai sunephuge tên phugên tautên) a s vámi se vrátil domů (kai meth‘ humôn katêlthe).“ (20e6-21a2, překlad pasáží z Platonovy Obrany Sokrata F. Novotný)

V Charmidu Sokrates vypráví, že se vrátil z Poteidaie, z vojenského ležení, a na druhý den šel do Taureovy palaistry, kde zastihl řadu svých známých: „a Chairefon (Chairephon de), jak už je tak divoký (hate kai manikos ôn), vyskočil a z jejich středu (anapêdêsas ek mesôn) běžel ke mně (ethei pros me) a chytiv mě za ruku (kai mou labomenos tês cheiros) řekl: Sokrate (Ô Sôkrates, ê d‘ hos), jak jsi vyvázl z toho boje (pôs esôthês ek tês machês;)? (153b2-4) … Nuže posaď se a vypravuj nám (deuro dê kathezomenos hêmin diêgêsai), neboť jsme se ještě všeho určitě nedověděli (ou gar ti pô panta saphôs pepusmetha). A přitom mě vede a posadí (kai hama me kathizei agôn) vedle Kritia Kallaischrova (para Kritian ton Kallaischrou).“ (153c5-7, překlad pasáží z Charmidu F. Novotný)

Když se Sokrates otázal, zda za tu dobu, co byl na vojně, vyrostli nějací mladí mužové vynikající „moudrostí (sophiâ̢) nebo krásou (ê kallei) nebo obojím (ê amphoterois, 153d4-5)“, Kritias poukázal na Charmida, který právě přicházel. Když Charmides vešel, Chairefon se připojil ke Kritiově chvále: „Jak se ti zdá ten mládenec (Ti soi phainetai ho neaniskos), Sokrate (ô Sôkrates;)? Není-li hezký v obličeji (Ouk euprosôpos)?“ – Sokrates: „Neobyčejně (Huperphuôs), řekl jsem (ên d‘ egô).“ – Charmides: „Avšak kdyby se chtěl svléci (Hotan mentoi ei etheloi apodunai), bude se ti zdát (doxei soi), že jeho obličej není nic (aprosôpos einai); tak překrásné má tělo (houtôs to eidos pankalos estin)!“ (154d1-5)

Po těchto slovech Chairefon v dialogu nehraje žádnou roli. Zřejmě je Platonem v dialogu uveden proto, aby Sokrates ukázal jeho přátelský vztah ke Kritiovi a zdůraznil jeho obdiv k Charmidovi. To bylo zapotřebí udělat, jakmile se Třicet chopili vlády a pod vedením Theramenovým začali obec očišťovat od donašečů, kteří byli aristokratům v době demokracie na obtíž. Lze totiž usoudit, že Chairefon poukazoval na nepravosti aristokratů, ne však pro to, aby si tak od nich vynutil úplatky, nýbrž proto, že mu šlo o spravedlnost.

V Aristofanových Vosách opilý Filokleon nad ránem cestou z hostiny převrhne na tržišti stánek prodavačky chleba. Ta mu hrozí, že ho požene k soudu, a jako svědka si vezme Chairefonta (klêtêr‘ echousa Chairephônta toutoni, 1408). Filokleon se Chairefontovi vysmívá, že je ochoten být ženě svědkem (kai su dê moi, Chairephôn, gunaiki klêteuôn, 1412-13, Dobree, Starkie).

Aristofanova komedie Ptáci byla dána na scénu v roce 414. Rok před tím, v roce 415 došlo v Athénách k osudnému poničení sošek Hermů a Peisandros byl jedním z těch, kdo byli pověřeni úkolem najít ty, kdo se zločinu dopustili. V této funkci se ukázal být mimořádně aktivní. Prohlašoval, že poničení Hermů bylo předehrou k zvrácení demokracie, a ti, kdo se toho dopustili musí být nalezeni (Andocides, De Mysteriis 36). Ke konci komedie chór zpívá o „nemytém Sokratovi (aloutos Sôkratês)“, který psuchagôgei „přivádí duše mrtvých z podsvětí“, respektive „vodí lidské duše svou výmluvností“ – ve Faidru Sokrates definuje rétoriku jako „jakési umění vodit lidské duše skrze řeči (psuchasgôgia tis dia logôn, 261a8)“. Peisandros k němu přichází, protože chce vidět svou duši (deomenos psuchên idein), která ho za živa opustila (hê zônt‘ ekeinon proulipe) – zde si chór tropí žert z Peisandrovy proslulé zbabělosti. Aby svou duši z podsvětí přilákal, Peisandros jako oběť nabízí (sphagi‘ echôn) jakési mládě velblouda (kamêlon amnon tin‘). Z podsvětí mu však přijde nahoru (k‘a̢t‘ anêlth‘ autô̢ katôthen) Chairefon, ten netopýr (Chairephôn hê nukteris, Ptáci 1553-1564). Aristofanes tu zřejmě naráží na Peisandrovu roli „hledače“ (zêtêtês) těch, kdo poničili Hermy, a podle jeho tvrzení tak chtěli zahájit zničení demokracie, a to, že mu místo jeho zbabělé duše z podsvětí přišel nahoru Chairefon mohlo působit jako žert pouze za předpokladu, že Chairefon byl znám svou horlivostí v potírání zločinů a přečinů.

Oba tyto satirické šlehy vůči Chairefontovi se vyjasní, nahlédneme-li je ve světle Platonova Gorgiu, kde Sokrates Gorgiovu žákovi Polovi dokazuje, že spravedlivý trest (to dikên didonai) zbavuje člověka největšího zla (megistou kakou apallagê ên), špatnosti (ponêrias, 478d4-5): „Člověk musí sám sebe co nejvíce hlídat (dei men gar auton heauton malista phulattein), aby se nedopustil bezpráví (hopôs mê adikêsei, 480a2-4) … Kdykoli však se dopustí bezpráví (Ean de ge adikêsê̢), buď sám (ê autos) nebo někdo jiný (ê allos tis) z těch, na kterých mu záleží (hôn an kêdêtai), musí sám dobrovolně jíti tam (auton hekonta ienai ekeise), kde by co nejdříve (hopou hôs tachista) dostal trest (dôsei dikên), k soudci (para ton dikastên), jako k lékaři (hôsper para ton iatron), spěchaje (speudonta), aby choroba nespravedlnosti nezastarala (hopôs mê enchronisthen to nosêma tês adikias) a neučinila duši rozhlodanou (hupoulon tên psuchên poiêsei) a nezhojitelnou (kai aniaton, 480a6-b2) … Tedy k obraně (Epi men ara to apologeisthai) nespravedlivého jednání (huper tês adikias) buď vlastního (tês hautou) nebo rodičů (ê goneôn) nebo přátel (ê hetairôn) nebo dětí (ê paidôn) nebo k obraně nespravedlivého skutku vlasti (ê patridos adikousês) není nám rétorika nijak užitečná (ou chrêsimos ouden hê rêtorikê hêmin), Pole (ô Pôle), leda že by si někdo pomyslil (ei mê tis hupolaboi), že k něčemu opačnému (epi t’ounantion) – že je třeba žalovat (katêgorein dein) za prvé sebe sama (malista men heautou), potom (epeita de) i své blízké (kai tôn oikeiôn) a ostatní přátele, kdokoli by kdy činil bezpráví (kai tôn allôn hos an aei tôn philôn tunchanei adikôn), a neskrývat nespravedlivé jednání, nýbrž přivádět je na světlo (kai mê apokruptesthai all‘ eis to phaneron agein to adikêma), aby takový člověk dostal trest (hina dô̢ dikên) a se uzdravil (kai hugiês genêtai) (480b7-c5) … K takovým věcem (epi ta toiauta) se mi zdá (emoige dokei), Pole (ô Pôle), rétorika užitečná (hê rêtorikê chrêsimos ousa), neboť (epei) pro toho, kdo nehodlá činit bezpráví (tô̢ ge mê mellonti adikein), nezdá se mi být její užitečnost nějak veliká (ou megalê tis moi dokei hê chreia autês einai), ač je-li tu vůbec nějaká užitečnost (ei dê kai esti tis chreia), když se v předchozích úvahách nikde neukázala (hôs en ge tois prosthen oudamê̢ ephanê ousa).“ Tu se Kallikles obrátí na Chairefonta: „Řekni mi (Eipe moi), Chairefonte (ô Chairephôn), mluví tohle Sokrates vážně (spoudazei tauta Sôkratês), či žertuje (ê paizei;)?“ - Chairefon: „Mně se zdá (Emoi men dokei), Kalliklee (ô Kallikleis), že mluví až příliš vážně (huperphuôs spoudazein).“ (481b1-9, překlad F. Novotný)

Chairefon zřejmě vzal tuto stránku Sokratova filozofování „až příliš vážně“, a bylo to o něm známo. Proto ho mohl Aristofanes v těchto souvislostech uvést do svých komedií. A proto Platon v Charmidu udělal, co mohl, aby ho ochránil, když se Třicet chopili vlády a začali obec očišťovat od těch, kdo v době demokracie ztěžovali aristokratům život.

Sunday, November 26, 2017

Statistická anomálie? – A tak se ptám

V lednu tomu bude deset let, co jsem svým ‚Ztraceným Platonem‘ (The Lost Plato) otevřel svou webovou stránku www.julius tomin.org. Kdykoli mě napadlo, mohl jsem se podívat na statistické údaje, kde jsem se mohl dovědět, zda je o mou práci nějaký zájem. To vše se změnilo 10. listopadu tohoto roku (2017); od toho dne statistické údaje na mé webové stránce přestaly fungovat. Že by se od toho dne lidi na mou webovou stránku přestali dívat? To se mi nezdá. Tak od 1. do 9. listopadu jsou základní údaje následující: Unique visitors 345, Number of visits 558, Pages 890, Hits 1380, Bandwidth 126.93 MB. To zhruba odpovídá celoměsíčním údajům z předchozích měsíců. Říjen Unique visitors 1013, Number of visits 1746, Pages 3146, Hits 5326, Bandwidth 766.81 MB; září: Unique visitors 1262, number of visits 1923, Pages 3318, hits 5768, Bandwidth 793.28 MB; srpen: Unique visitors 1054, Number of visits 1655, Pages 2572, Hits 4917, Bandwidth 485.59 MB … leden: Unique visitors 930, Number of visits 1536, Pages 4455, Hits 9153, Bandwidth 6.58 GB.

Že by tak najednou všichni o mou webovou stránku ztratili zájem? Není pravděpodobnější, že někdo statistické údaje na mé webové stránce zastavil? Jestliže ano, tedy: Kdo, a proč?

Nebo někdo učinil mou webovou stránku nedostupnou? Jestliže ano, opět se musím ptát: Kdo, a proč?

Uvádím tu deset nejnavštěvovanějších stránek během těch devíti listopadových dní. Těšilo mě, že největší zájem, jako skoro vždy, byl o mé čtení řeckých textů v originále. To mi říká, že někde po světě jsou lidé, kteří si uvědomují, že ten, kdo chce z kultury Starověkého Řecka čerpat veškerou duchovní sílu, kterou mu tato kultura nabízí, musí si k ní zjednat přístup prostřednictvím textů v originále.

115 different pages-url	Viewed	Average size	Entry	Exit
/	223	45.44 KB	204	200
/nicomacheanethics.html	74	5.50 KB	19	21
/lysis.html	71	54.19 KB	7	6
/images/Phaedrus_227d6.pdf	61	127.48 KB	30	30
/images/Introduction_to_Plato_read_in_Greek.pdf	55	77.19 KB	50	50
/metaphysics.html	28	4.94 KB	2	2
/images/Lecture_SOCRATES,_PLATO,_AND_THE_LAWS_OF_ATHENS.pdf	25	333.97 KB	23	23
/meno.html	22	81.04 KB	21	21
/images/SOCRATES_AND_THE_LAWS_OF_ATHENS.pdf	21	419.64 KB	20	18
/apology.html	20	89.46 KB	16	14
Others	290	263.07 KB	166	171

Monday, November 20, 2017

Platonův Menon v souvislosti s datováním a interpretací jeho Charmidu

Ve svém předchozím příspěvku jsem vzal zkrátka jednu z nejzávažnějších a filozoficky nejzajímavějších pasáží Menonu. Jde o rozhovor týkající se duševních náležitostí. Nemohl jsem totiž bez dalšího přijmout Novotného termín „rozumnost“ jako překlad sôphrosunê a „rozumovost“, jako překlad phronêsis, kde „rozumnost“ (sôphrosunê) sama o sobě někdy prospívá a jindy škodí; vede-li ji „rozumovost“ phronêsis, „rozumnost“ je prospěšná, vede-li ji „nerozumnost“ (aphrosunê), je škodlivá. Jak může nerozumnost vést rozumnost? V řečtině to není o mnoho lepší, aphrosunê zní jako negace sôphrosunê, Sokrates ji však užívá jako negaci phronêsis; to odpovídá řeckému jazykovému cítění; aphrôn, „nerozumný“ stojí v protikladu k phronimos, „rozumný“, kdežto protikladem k sôphrôn je akolastos „neukázněný“, „nezřízený“; Patočka ve svém Sokratovi dobře vystihuje sôphrosunê slovy „sebekázeň“ (str. 128), „střízlivost“ (str.133). Celá věc si vyžaduje delší úvahy. Začnu rozhovorem, který jsem ve svém minulém příspěvku přeskočil nebo vzal zkrátka.

Sokrates: „Teď ještě (Eti toinun) obraťme pozornost na věci duševní (kai ta kata tên psuchên skepsômetha). Znamenají pro tebe něco slova jako rozumnost (sôphrosunên ti kaleis), spravedlnost (kai dikaiosunên), statečnost (kai andreian), učenlivost (kai eumathian), paměť (kai mnêmên), velkomyslnost (kai megaloprepeian) a všechna taková (kai panta ta toiauta;)?“ – Menon: „Zajisté (Egôge).“ – S.: „Uvažuj tedy (Skopei dê), zdali ty z těchto věcí, které podle tvého názoru nejsou vědění (toutôn atta soi dokei mê epistêmê einai), nýbrž něco jiného než vědění (all‘ allo epistêmês), zdali ty nejsou takové (ei ouchi), že jednou škodí (tote men blaptei) a jindy prospívají (tote de ôphelei;)? Tak na příklad statečnost (hoion andreia), jestliže statečnost není rozumovost (ei mê esti phronêsis hê andreia), nýbrž jakoby nějaká smělost (all‘ hoion tharros ti); není tomu tak (ouch‘), že kdykoli člověk je smělý bez rozumu (hotan men aneu nou tharrê̢ anthrôpos), má z toho škodu (blaptetai), avšak kdykoli s rozumem (hotan de sun nô̢), prospěch (ôpheleitai)“ – M.: „Ano (Nai).“ – S.: „Není tomu snad právě tak i s rozumností (Oukoun kai sôphrosunê hôsautôs) a s učenlivostí (kai eumathia)? Že čemu se učíme a co zařizujeme s rozumem (meta men nou kai manthanomena kai katartuomena), je prospěšné (ôphelima), avšak bez rozumu (aneu de nou) škodlivé (blabera;)?“ – M.: „Zcela jistě (Panu sphodra).“

Menonovo panu sphodra „zcela jistě,“ kterým odpovídá na Sokratovu otázku, zda se to nemá se sôphrosunê, „sebekázní“, respektive „střízlivostí“ právě tak jako se statečností, že vedené rozumem jsou prospěšné, nerozumem škodlivé, si zasluhuje pozornost. Svým panu sphodra Menon jen podtrhuje skutečnost, že zde Sokrates nahlíží sôphrosunê pouze jako duševní náležitost, ne jako aretê, zdatnost, ač ji Řekové za zdatnost považovali, a Sokrates s tím běžně souhlasil. K potvrzení této skutečnosti nemusíme jít daleko. O nějakých čtrnáct Stephanových stránek dříve Menon řekl: „Nuže tedy ctností je, jak se mně zdá, statečnost (Hê andreia toinun emoige dokei aretê einai) a rozumnost (kai sôphrosunê) a moudrost (kai sophia) a velkomyslnost (kai megaloprepeia) a přemnoho jiných (kai allai pampollai).“ – Sokrates: „Opět se nám stalo totéž (Palin t’auton peponthamen): zase jsme nalezli mnoho ctností (pollas au hêurêkamen aretas), když jsme hledali jednu (mian zêtountes).“ (74a4-8)

Proč ten důraz na to, že sôphrosunê sama o sobě není aretê?

Odpověď na tuto otázku nám podává Platonův Charmides. V tomto dialogu Sokrates diskutuje sôphrosunê se dvěma historickými osobnostmi, Kritiou a Charmidem. Tak jako Platonovo líčení Anyta v Menonu mě nutí datovat tento dialog před Sokratovou obžalobou a jeho líčení Menona před tím, než se Řekové dověděli o Menonově zradě na řeckém vojsku, tak Platonovo líčení Kritii a Charmida v Charmidu mě vede k tomu, abych tento dialog datoval před tím, než se vláda Třiceti, jíž byli oba účastni – Kritias jako jejich vůdce, Charmides jako jeden z deseti, které Třicet pověřilo správou Peiraia – zvrhla v tyranidu. Co mě vede k tomuto datování je především závěrečný rozhovor v tomto dialogu.

Sokrates uzavírá zkoumání toho, co je sôphrosunê dlouhým monologem, v němž naříká nad svou neschopností věc správně hledat: „Vidíš tedy (Horâ̢s oun), Kritio (ô Kritia), že já jsem se již dávno právem bál (hôs egô palai eikotôs ededoikê) a spravedlivě jsem obviňoval sám sebe (kai dikaiôs emauton ê̢tiômên), že nezkoumám o rozumnosti nijak vhodně (hoti ouden chrêston peri sôphrosunês skopô;); Vždyť snad by se nám nebylo objevilo neprospěšným to, o čem se uznává, že je ze všech věcí nejkrásnější (ou gar an pou ho ge kalliston pantôn homologeitai einai, touto hêmin anôpheles ephanê), kdyby ze mne byl nějaký prospěch (ei ti emou ophelos ên) pro dobré hledání (pros to kalôs zêtein). Takto však jsme na všech stranách poráženi (nun de pantachê̢ gar hêttômetha) a nemůžeme nalézti (kai ou dunametha heurein), které asi věci (eph‘ hotô̢ pote tôn ontôn) dal zákonodárce toto jméno (ho nomothetês touto t’ounoma etheto) ‚rozumnost‘ (tên sôphrosunên) (175a9-b4) … A tu co se mne týče (to men oun emon), tolik mě to nemrzí (kai hêtton aganaktô); ale kvůli tobě (huper de sou), Charmide (ô Charmidê), se velice mrzím (panu aganaktô), jestliže ty, jenž jsi takový svým vnějším vzhledem (ei su toioutos ôn tên idean) a k tomu ve své duši velmi rozumný (kai pros toutô̢ tên psuchên sôphronestatos), nebudeš mít z této své rozumnosti žádného užitku (mêden onêsê̢ apo tautês tês sôphrosunês) a nic ti v životě neprospěje svou přítomností (mêde ti s‘ ôphelêsei en tô̢ biô̢ parousa). A ještě více se mrzím (eti de mallon aganaktô) pro to zaříkání (huper tês epô̢dês), kterému jsem se naučil od toho Thráka (hên para tou Thrâ̢kos emathon), jestliže jsem se mu učil s velikou pílí a ono za nic nestojí (ei mêdenos axiou pragmatos ousan autên meta pollês spoudês emathon). (175d5-5, překlad pasáží z Charmidu F. Novotný)

***

Tu musím Novotného překlad na chvilku zastavit, abych opravil chybu, které se v překladu dopustil. Novotného „ono za nic nestojí“ se vztahuje k „zaříkání“, Sokratovo mêdenos axiou pragmatos „věci, která za nic nestojí“ se vztahuje k sôphrosunê, tedy Novotnéno „rozumnosti“, kterou má ono „zaříkání“ v duši vyvolat, a která se v diskusi ukázala být zcela neužitečnou, tedy bezcennou.

Sokratův závěr diskuse si tu vyžaduje pár slov na vysvětlenou. Sokrates se právě vrátil z ležení u Potidaie, i zašel do palaistry (sportovní cvičebna), aby se povyptával „na filozofii (peri philosophias), jak to s ní nyní je (hopôs echoi ta nun), i na jinochy (peri te tôn neôn), zdali se mezi nimi vyskytli někteří vynikající moudrostí nebo krásou nebo obojím (ei tines en autois diapherontes ê sophia̢ ê kallei ê amphoterois engegonotes eien, 153d3-5).“ Všichni chválí Charmida, kterého Sokrates před odchodem do ležení u Potidaie znal jenom jako chlapce, jak pro jeho krásu, tak pro jeho zájem o filozofii a nadání pro poezii (154e). Sokrates žádá Kritiu, Charmidova bratrance, aby ho zavolal. Kritias tedy za ním posílá svého otroka s tím, že ho chce seznámit s lékařem „stran churavosti (peri tês astheneias), na kterou si mi nedávno stěžoval (hês prô̢ên pros me elegen hoti asthenoi). Ke mně pak pravil (pros oun eme ho Kritias) [Sokrates celý dialog vypráví]: Před krátkým časem mi říkal (Enanchos toi ephê), že ho jaksi tíží hlava (barunesthai ti tên kephalên), když ráno vstává (heôthen anistamenos); nuže co ti brání (alla ti se kôluei), abys před ním nedělal (prospoiêsasthai pros auton), jako bys znal nějaký lék pro bolení hlavy (epistasthai ti kephalês pharmakon;)?“ (155b2-6)

Charmides se zeptal, zda Sokrates zná lék pro bolení hlavy a co to je za lék, Sokrates odpověděl, že to je „jisté lupení“ (phullon ti, 155e5), které dostal od jednoho z thráckých lékařů tam na vojně, který mu řekl, že toho léku smí užít, až když uzdraví duši: „Neboť z duše, pravil, vycházejí všechny věci (panta gar ephê ek tês psuchês hormêsthai) i zlé i dobré (kai ta kaka kai ta agatha) pro tělo (tô̢ sômati) a celého člověka (kai panti tô̢ anthrôpô̢) … proto tedy že je třeba onen zdroj (dein oun ekeino) nejprve (kai prôton) a nejvíce ošetřovati (kai malista therapeuein), má-li být hlava i ostatní tělo v dobrém stavu (ei mellei kai to tês kephalês kai ta tou allou sômatos kalôs echein). Řekl pak, že se duše ošetřuje (therapeuesthai de tên psuchên ephê), můj drahý (ô makarie), jakýmisi zaříkáními (epô̢dais tisin), a ta zaříkání (tas d‘ epô̢das tautas) že jsou krásné řeči (tous logous einai tous kalous); z takových řečí (ek de logôn tôn toioutôn) že vzniká v duši rozumnost (en tais psuchais sôphrosunên engignesthai), a když ta vznikne (hês engenomenês) a je tam (kai parousês), že již je snadné (ra̢dion êdê einai) opatřiti zdraví i hlavě i ostatnímu tělu (tên hugieian kai tê̢ kephalê̢ kai tô̢ allô̢ sômati porizein). Když pak mě učil (didaskôn oun me) tomu léku (to te pharmakon) i těm zaříkáním (kai tas epô̢das), pravil (ephê): Jen ať tě nikdo nepřemluví, abys tímto lékem léčil jen hlavu (Hopôs tô̢ pharmakô̢ toutô̢ mêdeis se peisei tên hautou kephalên therapeuein), jestliže nejprve neodevzdá svou duši (hos an mê tên psuchên prôton paraschê̢), aby byla od tebe ošetřena tím zaříkáním (tê̢ epô̢dê̢ hupo sou therapeuesthai).“ (156e6-157b4)

Kritias na to řekl, „že Charmides (hoti Charmidês) zjevně vyniká nad své vrstevníky netoliko svou krásnou podobou (tôn hêlikiôtôn ou monon tê̢ idea̢ dokei diapherein), nýbrž i právě tím (alla kai autô̢ toutô̢), nač ty, jak říkáš, znáš zaříkání (hou su phê̢s tên epô̢dên echein); to myslíš rozumnost (phê̢s de sôphrosunên), že ano (ê gar; 157d1-4)?“ Po Kritiových slovech se Sokrates obrátil k Charmidovi: „Jestliže už v tobě jest (ei men soi êdê parestin), jak tvrdí tuhle Kritias (hôs legei Kritias hode), rozumnost (sôphrosunê) a jestliže jsi dostatek rozumný (kai ei sôphrôn hikanôs), tu bys již nic nepotřeboval (ouden soi eti edei) … nýbrž měl by se ti již dát přímo ten lék proti bolení hlavy (all‘ auto soi êdê doteon to tês kephalês pharmakon); pakli však se zdá, že máš v tom ještě nedostatek (ei d‘ eti toutôn epideês einai dokeis), je třeba před dáním léku zaříkávat (epâ̢steon pro tês tou pharmakou doseôs). Nuže pověz mi sám (autos oun moi eipe), zdali souhlasíš s tímto zde (poteron homologeis tô̢de) a myslíš (kai phê̢s), že již máš dostatek rozumnosti (hikanôs e̢dê sôphrosunês metechein), či že se ti jí nedostává (ê endeês einai;)?“ (158b5-c4)

Charmides na to řekl: „Neboť jestliže řeknu, že nejsem rozumný (ean men gar mê phô einai sôphrôn), jednak bude divné (hama gar atopon), že mluvím sám proti sobě takové věci (kath‘ heautou toiauta legein), zároveň však také usvědčím z nepravdy tuhle Kritiu (hama de kai Kritian tonde pseudê epideixô) i mnoho jiných (kai allous pollous), kterým se zdám podle jeho řeči rozumným (hois dokô sôphrôn, hôs ho toutou logos); pakli však zase řeknu ano (ean d‘ au phô) budu sám sebe chválit (kai emauton epainô), snad se to bude zdát protivné (isôs epachthes phaneitai). A tak nevím (hôste ouk echô), co bych ti odpověděl (hoti soi apokrinômai).“ – Sokrates: „Zdá se mi, že mluvíš případně (eikota moi phainê̢ legein). A myslím (Kai moi dokei), že bychom měli společně zkoumat (koinê̢ an eiê skepteon), zdali máš to (eite kektêsai eite mê), nač se ptám (ho punthanomai), abys ani ty nebyl nucen říkati (hina mête su anankazê̢ legein), co si nepřeješ (ha mê boulei), a zase abych já nepřistoupil k léčení bez zkoumání (mêt‘ au egô askeptôs epi tên iatrikên trepômai). Je-li ti tedy milo (ei oun soi philon), jsem ochoten (ethelô) zkoumat (skopein) spolu s tebou (meta sou); pakli ne (ei de mê), nechat toho být (ean).“ – Charmides: „Ano, je mi to nade vše milo (Alla pantôn malista philon); proto pokud jde o to (hôste toutou heneka), zkoumej, a to tak, jak sám myslíš, že by to bylo nejlepší (hopê̢ autos oiei beltion skepsasthai, tautê̢ skopei).“ (158d1-e5)

***

Po tomto vysvětlení se můžeme vrátit k monologu, kterým Sokrates takto navozené zkoumání uzavřel nářkem nad jeho negativním výsledkem. Pro návaznost Sokratovu poslední větu zopakuji, tentokrát bez doprovodního originálu:

„A ještě více se mrzím pro to zaříkání, kterému jsem se naučil od toho Thráka, jestliže jsem se mu učil s velikou pílí a ono za nic nestojí. O tom tedy si zrovna nemyslím (taut‘ oun panu men ouk oiomai), že by tomu tak bylo (houtôs echein), nýbrž o sobě myslím (all‘ eme), že jsem špatný zkoumatel (phaulon einai zêtêtên); neboť jsem přesvědčen, že rozumnost je veliké dobro (epei tên ge sôphrosunên mega ti agathon einai), a jestliže je máš (kai eiper ge echeis auto), že jsi blažen (makarion einai se). Nuže viz (all‘ hora), zdali je máš (ei echeis te) a nic nepotřebuješ toho zaříkání (kai mêden deê̢ tês epô̢dês); neboť jestliže máš (ei gar echeis), spíš bych ti poradil (mallon an egôge soi sumbouleusaimi), abys mne pokládal za tlachala (eme men lêron hêgeisthai einai) a za člověka, který není schopen úvahou něco hledat (kai adunaton logô̢ hotioun zêtein), avšak o sobě aby sis myslil (seauton de), že čím jsi rozumnější (hosô̢per sôphronesteros ei), tím jsi také šťastnější (tosoutô̢ einai kai eudaimonesteron).“ (175e2-176a5)

A tu se dostáváme k závěrečnému rozhovoru, který podle mého soudu svědčí o tom, že Platon napsal a publikoval Charmides dříve, než se vláda Třiceti zvrhla v tyranidu.

Charmides: „Ale u Dia (Alla ma Di‘), Sokrate, já nevím (egôge, ô Sôkrates, ouk oida), zdali mám rozumnost či nemám (out‘ ei echô out‘ ei mê echô); neboť jak bych to věděl (pôs gar an eideiên), když ani vy (ho ge mêt‘ humeis) [tj. Sokrates a Kritias] podle tvé řeči nejste s to nalézti, co to asi jest (hoioi te este exeurein hoti pot‘ estin, hôs phê̢s su)? Avšak já ti mnoho nevěřím (egô mentoi ou panu soi peithomai), a o sobě (kai emauton), Sokrate (ô Sôkrates), se domnívám, že mnoho potřebuji toho zaříkání (panu oimai deisthai tês epô̢dês); co na mně jest, nic nepřekáží, abych se od tebe dával zaříkávat den co den (kai to g’ emon ouden kôluei epa̢desthai hupo sou hosai hêmerai), až bys řekl (heôs an phê̢s su), že to stačí (hikanôs echein).“ – Kritias: „Dobrá (Eien), nuže to dělej (ên dra̢s touto), Charmide; mně to bude svědectvím (emoig‘ estai touto tekmêrion), že jsi rozumný (hoti sôphroneis), jestli se dáš od Sokrata zaříkávat (ên epa̢dein parechê̢s Sôkratei) a jestliže se od něho nebudeš ani dost málo vzdalovat (kai mê apoleipê̢ toutou mête mega mête smikron).“ (176a6-b8)

***

Již tato Kritiova slova sama o sobě by měla postačit k tomu, abychom zapochybovali o tom, zda Platon mohl nechat Kritiu takto mluvit poté, co se pod jeho vedením vláda Třiceti zvrhla v tyranidu, zejména pak poté, co si Kritias spolu s Chariklem Sokrata předvolali, aby mu zakázali mluvit s mladými lidmi, kterým ještě není třicet, o filozofii, jak nás o tom Xenofon informuje (Memorabilia I.ii.31-38). Specifikace „Neveď rozhovory s těmi (mêde su dialegou), kteří jsou mladší třiceti let (neôterois triakonta etôn, I.ii.35)“ znamenala, že Sokratovi tak bylo zakázáno mluvit s Platonem, kterému bylo v té době nějakých pětadvacet let.

***

Charmides: „Buď jist, že se ho budu držet (Hôs akolouthêsontos) a nebudu se od něho vzdalovat (kai mê apoleipsomenou); vždyť bych dělal hroznou věc (deina gar an poioiên), kdybych neposlouchal tebe (ei mê peithoimên soi), svého poručníka (tô̢ epitropô̢), a nedělal (kai mê poioiên), k čemu mě vybízíš (ha keleueis „co přikazuješ“).“ ¨Kritias: „Ano (Alla mên), jistě tě k tomu vybízím (keleuô egôge „já to přikazuji“.“ – Charmides: „Udělám to tedy (Poiêsô toinun), počínaje dnešním dnem (apo tautêsi tês hêmeras arxamenos).“ – Sokrates: „Vy (Houtoi), o čem se to radíte (ti bouleuesthon poiein;)?“ – Charmides: „O ničem (Ouden), ale již jsme uraděni (alla bebouleumetha).“ – Sokrates: „Užiješ tedy násilí (Biasê̢ ara), a ani mi nepovolíš předběžné vyšetřování (kai oud‘ anakrisin moi dôseis;)?“ – Charmides: „Buď jist, že užiji násilí (Hôs biasomenou), když (epeidêper) tento zde přikazuje (hode ge epitattei); vzhledem k tomu zase ty uvažuj (pros tauta su au bouleuou), co uděláš (hoti poiêseis).“ – Sokrates: „Žádná nezbývá úvaha (All‘ oudemia leipetai boulê); neboť tobě (soi gar), když by ses pokoušel něco udělat (epicheirounti poiein hotioun) a užíval násilí (kai biazomenô̢), nikdo na světě nebude s to odporovat (oudeis hoios t‘ estai enantiousthai anthrôpôn).“ – Charmides: „Tedy neodporuj ani ty (Mê toinun mête su enantiou)!“ – Sokrates: „Nebudu tedy odporovat (Ou toinun enantiôsomai).“ (176b9-d5)

***

Novotný v ‚Úvodu‘ ke svému překladu Charmidu píše: „V myslích athénských demokratů měla osobnost Kritiova zlou památku; bylo mu přičítáno, že se oligarchická vláda hlavně jeho působením zvrhla v hrůzovládu. I na Charmidovu jménu lpěla vina účasti v protidemokratickém násilí … Kritias i Charmides byli Platonovi příbuzní; Charmides byl bratr jeho matky Periktiony a Kritias její bratranec. Tyto příbuzenské svazky nedovedly připoutat mladého Platona k politice oligarchů, jež se protivila jeho mravního citu, a od demokracie byl odvrácen celým založením své duše … V dialogu Charmides rozmlouvají Charmides a Kritias se Sokratem o tom, co je ta ctnost, kterou Řekové nazývají sófrosyné; slovem „rozumnost“ se vystihuje její význam jen přibližně. Čtenář znalý osudů obou oligarchických vůdců se sotva ubrání otázce, proč Platon zvolil za Sokratovy společníky v této rozmluvě právě ty dva muže, jejichž význačnou vlastností byl v paměti athénských dějin pravý opak oné ctnosti, akolasia, nezřízenost. Ale nebylo by správné vyvozovat z úvah o této otázce závěry, že snad Platon chtěl svým dialogem očistit nebo dokonce i oslavit památku dvou mužů svého rodu, nebo naopak že napsal tento dialog před osudným pro ně rokem 404/3. Osoby Platonových dialogů, i když mají jména historických osob, nejsou zatíženy svými historickými osudy; Platonovo umění jim bere jejich pozemský život a činí je účastnými jiného života ve svém vlastním světě. Do dialogu o rozumnosti si přinášejí Kritias a Charmides ze skutečnosti jen svůj rod, kromě toho Kritias své vzdělání a Charmides půvabné kouzlo mládí.“

Novotného pokusu o vysvětlení dialogu v rámci dnes běžně přijatého datování – pokud si dobře pamatuji Max Pohlenz ve svém Aus Platos Werdezeit počátkem 20. století „prokázal“, že Platon začal psát své dialogy až po Sokratově smrti – je třeba věnovat náležitou pozornost. Novotný píše, že osoby Platonových dialogů nejsou zatíženy svými historickými osudy, protože Platonovo umění je činí účastnými jiného života v jeho vlastním světě. To by jistě o to více mělo platit o takové zdatnosti, jakou je v pojetí Charmidu aretê ctnost/zdatnost, kterou zve sôphrosunê. Jak se tedy mohlo stát, že tato zdatnost, o které Sokrates ve svém monologu na závěr diskuse v Charmidu prohlašuje „jsem přesvědčen, že rozumnost (sôphrosunê) je veliké dobro (agathon),“ je v Menonu zbavena svého statutu aretê, ctnosti/zdatnosti, jelikož se stává dobrou, je-li vedena poznáním dobra, kterému dává jméno phronêsis, Novotného „rozumovost“, škodlivou, je-li vedena špatností, které dává jméno aphrosunê, Novotného „nerozumnost“? Na tuto otázku vidím jedinou odpověď. V době, kdy Platon psal Menon, tedy v roce 402, byla vláda Třiceti – o které v Sedmém dopise, ve svém stáří, píše, že tito „v krátké době proměnili ve zlato tu předcházející ústavu“ (en chronô̢ oligô̢ chruson apodeixantas tên emprosthen politeian, 324d7-8) onu všemi pomlouvanou demokracii posledních let válek peloponéských, jež svou neodpovědností a nevázaností zapříčinila katastrofický pád Athén – příliš živě v jeho paměti i v paměti jeho čtenářů, jak však Kritiu znal, nemohl od něho odmyslet duševní náležitost, která si zasluhuje názvu sôphrosunê. V Menonu zbavil sôphrosunê (rozumnost), andreia (statečnost), a dikaiosunê (spravedlnost) statutu aretê (zdatnosti) prostě proto, že přes všechno, čeho se Třicet během své vlády dopustili, Platon nemohl Kritiovi tyto duševní náležitosti upřít. Tu jistě stojí za pozornost, že když Kritias v Radě obvinil Theramena ze zrady vůči Třiceti, žádal jeho smrt ve jménu sôphrosunê: „Máte-li rozum (ean sôphronête), pak nebudete šetřit tohoto muže, nýbrž sebe samé (ou toutou all‘ humôn autôn pheisesthe, Xenofon, Hellenika II.iii.34)“. Dále pak stojí za pozornost, že z Platonova Sedmého dopisu se dovídáme, že Leon Salaminský, kterého Třicet popravilo – proti jehož popravě se Theramenes postavil jakožto muže všemi dobrými občany ctěného a váženého, čímž se dostal do otevřeného sporu s Kritiou (II.iii.39) – byl přívržencem demokratů, kteří ve vyhnanství připravovali pád Třiceti. V Sedmém dopise se Platon podivuje nad tím, že „vládnoucí osobnosti“ (dunasteuontes tines) demokratů – Platon má na mysli Anyta – pohnali před soud a k smrti odsoudili Sokrata, který se odmítl spoluúčastnit zatčení „jednoho z přátel těch, kteří byli tehdy ve vyhnanství (peri hena tôn tote pheugontôn philôn, 325c3-4).

A tu se dostáváme k jádru věci. Sokrates odmítl Třicet uposlechnout, neúčastnil se zatčení Leonta Salaminského a tím se sám vystavil nebezpečí smrti, kterému unikl jen proto, že „ta vláda brzo padla“ (hê archê dia tacheôs kateluthê), jak Platon zdůrazňuje v Obraně Sokrata (32c8) i v Sedmém dopisu (324d-325a). Nevidím, jak Platon mohl po Sokratově smrti ve fikci představit čtenářům Sokrata v rozhovoru o sôphrosunê s Charmidem a Kritiou, a celý dialog ukončit tím, že se Charmides rozhodl stát Sokratovým posluchačem, že Kritias toto jeho rozhodnutí nejen schválil, ale přikázal mu, aby byl Sokratovi věrný, a když se Sokrates zeptal, o čem se to radí, Charmides odpověděl, že už se uradili. Když pak Sokrates protestoval „užiješ tedy násilí, a ani mi nepovolíš předběžné vyšetřování?“, Charmides ho ujistil „užiji násilí, když tento zde přikazuje; vzhledem k tomu zase ty uvažuj, co uděláš,“ načež Sokrates poznamenal, že „žádná nezbývá úvaha; neboť tobě, když by ses pokoušel něco udělat a užíval násilí, nikdo na světě nebude s to odporovat,“ což Charmides korunuje svým „tedy neodporuj ani ty!“ a Sokrates celý dialog ukončil slovy „nebudu tedy odporovat“.

Charmides proto datuji do raných dní vlády Třiceti, tedy do doby, kdy Platon toužil po tom, stát se politicky činným, jak o tom píše v Sedmém dopisu:

„Kdysi, když jsem byl mlád (Neos egô pote ôn) … myslel jsem (ô̢êthên), že jakmile se stanu svéprávným (ei thatton emautou genoimên kurios), hned se oddám politické činnosti (epi ta koina tês poleôs euthus ienai) … Protože bylo tehdejší ústavě od mnohých mnoho vytýkáno (hupo pollôn gar tês tote politeias loidoroumenês), nastal převrat (metabolê gignetai) a v čelo nového zřízení se postavila vláda jedenapadesáti mužů (kai tês metabolês heis kai pentêkonta tines andres proustêsan archontes), jedenáct ve městě (hendeka men en astei), deset v Peiraieu (deka en Peiraei) – obojí jednak pro správu tržiště (peri de agoran hekateroi toutôn) … – a třicet se ujalo neomezené vrchní moci (triakonta de pantôn archontes katestêsan autokratores). Tu byli někteří z těchto moji příbuzní a známí (toutôn dê tines oikeioi te ontes kai gnôrimoi etunchanon emoi) a ti mě hned vybízeli k veřejné činnosti jako k něčemu, co je pro mne (kai dê kai parekaloun euthus hôs epi prosêkonta pragmata me). A není divné, co jsem zažil při svém mládí (kai egô thaumaston ouden epathon hupo neotêtos); myslel jsem totiž (ô̢êthên gar), že budou spravovat obec tím způsobem, aby ji vedli od tak nespravedlivého života k spravedlivému jednání (autous ek tinos adikou biou epi dikaion tropon agontas dioikêsein tên polin), a proto jsem napjatě pozoroval (hôste autois sphodra proseichon ton noun), co budou dělat (ti praxoien).“ (324b8-d6, překlad F. Novotný)

Platon nestrávil ty první týdny napjatého očekávání a toužení nečině – týdny, během nichž pod vedením Theramenovým Třicet nechalo zatknout a popravit ty, kteří „v době demokracie žili z donašectví (en tê̢ dêmokratia̢ apo sukophantias zôntas) a slušným lidem ztěžovali život (kai tois kalois k’agathois bareis ontas, Xenofon, Hellenika II.iii.12)“. Během těch týdnů napsal Charmides, v němž dal zaznít své velké naději, že Sokrates překoná své nevědění, že Třicet využije jeho vlivu zaměřeného na to, aby občané byli přivedeni „od nespravedlivého života k spravedlivému jednání“, a že Sokrates bude poslušen vládě Třiceti.