3 Lysis – Sokrates, odborník ve věcech přátelství a lásky (s přihlédnutím k Faidru)

Krom Sokrata zabředlého do svého nevědění Platon v Lysidu představuje Sokrata, který je odborníkem ve věcech přátelství a lásky; tímto Sokratem dialog otevírá.

Sokrates je na cestě z Akademie do Lykeia (gymnasia v předměstí Athén, jak Novotný poznamenává), když potká Hippothala a Ktésippa. Hippothales ho zve do nově otevřeného gymnasia: „Zábava většinou spočívá v hovorech (hȇ de diatribȇ malista en logois), v nichž bychom ti rádi dávali podíl (hȏn hȇdeȏs an soi metadidoimen).“ Sokrates: „Nejprve bych rád slyšel (Prȏton hȇdeȏs akousaim an), proč bych tam šel (epi tȏi kai eiseimi) a kdo tam je krasavec (kai tis ho kalos).“ (204a3-b2, překlad z Platona F. Novotný, který poznamenává: „Název ‚krasavec‘ tu znamená jakoby společenskou hodnost; krasavec je hoch, který je pro svůj půvab středem zájmu, obdivu a touhy. Jsme tu v ovzduší té zvláštní řecké mužské erotiky, která stejně jako láska mezi mužem a ženou zná nesčetné polohy a stupně od smyslového chtíče až po nejčistší soužití duší.“)

Hippothales odpovídá, že každému se zdá krásným někdo jiný. Sokrates se zeptá, kdo se zdá krásným Hippothalovi. Místo odpovědi se Hippothales začervenal. Sokrates: „To mi již neříkej (touto moi mȇketi eipȇis), zdali někoho miluješ (eite erais tou), či ne (eite mȇ); neboť vím (oida gar), že netoliko miluješ (hoti ou monon erais), ale že jsi již daleko na cestě lásky (alla kai porrȏ ȇdȇ ei poreuomenos tou erȏtos). Já jsem v jiných věcech slabý (eimi d‘egȏ ta men all phaulos) a k ničemu (kai achrȇstos), ale toto mi je jaksi dáno od boha (touto de moi pȏs ek theou dedotai), že dovedu rychle poznat (tachu hoiȏi t‘ einai gnȏnai) milujícího (erȏnta te) i milovaného (kai erȏmenon).“ Tu se Hippothales ještě víc začervenal, načež do rozhovoru vstoupil Ktésippos: „To je pěkný žert (Asteion ge), že se červenáš (hoti eruthriais), Hippothale (ȏ Hippothales), a zdráháš se (kai okneis) povědět Sokratovi to jméno (eipein Sȏkratei t’ounoma); avšak pobude-li Sokrates jen krátký čas v tvé společnosti (ean d‘ houtos kai smikron chronon sundiatripsȇi soi), utrápíš ho (paratathȇsetai), jak často je od tebe bude slyšet (hupo sou akouȏn thama legontos). (204b6-c7)

Hippothales o Lysidovi nejenom mluví, ale skládá na něj i básně a písničky. Sokrates: „Hippothale (Ȏ Hippothales), mně nejde o to, abych slyšel něco z tvých veršů (ou ti tȏn metrȏn deomai akousai) nebo píseň (oude melos), jestliže jsi nějakou složil (ei ti pepoiȇkas) na svého miláčka (eis ton neaniskon), nýbrž chci slyšet tvé smýšlení (alla tȇs dianoias), abych věděl (hina eidȏ), jakým způsobem se chováš (tina tropon prospherȇi) ke své lásce (pros ta paidika, 205a9-b3).“ Hippothales chce, aby to pověděl Ktésippos „jestliže se toho (eiper), jak tvrdí (hȏs legei), ode mne pokaždé naposlouchal až do omrzení (hup‘ emou aei akouȏn diatethrylȇtai, 205b5)“ – Ktésippos: „Vždyť jsou to směšné věci (kai gar esti katagelasta), Sokrate (ȏ Sȏkrates). Neboť být milovníkem (to gar erastȇn onta), věnovat svému hochu více pozornosti než ostatní lidé (kai diapherontȏs ton noun prosechonta tȏi paidi), a přitom nedovést říci nic zvláštního (idion men ouden echein legein), co by neřeklo i dítě (ho ouchi k’an pais eipoi), jak by to nebylo směšné (pȏs ouchi katagelaston;)? Co celé město zpívá (ha de hȇ polis holȇ aidei) o Démokratovi [Lysidovu otci, 204e8] (peri Dȇmokratous te) a o Lysidovi (kai Lusidos), dědu (tou pappou) toho chlapce (tou paidos), a o všech jeho předcích (kai pantȏn peri tȏn progonȏn), o bohatství (ploutous te) a chovu koní (kai hippotrophias), o vítězstvích (kai nikas) v Delfách (Puthoi), na Isthmu (kai Isthmoi) i v Nemei (kai Nemeai), získaných v závodech čtyřspřeží (tethrippois te) i závodních koní (kai kelȇsi), o tom vykládá verši i prózou (poiei te kai legei) a kromě toho (pros de toutois) o věcech ještě úctyhodnějšího stáří (eti toutois kronikȏtera, 205b6-c6).“ – Novotného „ještě úctyhodnějšího stáří“ nevystihuje posměšek, s kterým Ktésippos charakterizuje Hippothalovy chvalozpěvy, když o nich mluví jako kronikȏtera. To slovo je odvozeno od slova Kronos, označujícího Diova otce, kterého Zeus uvrhl do Tartaru, a toho slova bylo užíváno k označení „starého hlupáka“, „přihlouplého starce“ Liddell & Scottův Lexikon: „nickname for a dotard, old fool“ s odkazem na Aristofanova Oblaka 929. Naše slovo ‚kronika‘ je od řeckého slova kronikos odvozené.

Ktésippos své užití slova kronikȏtera objasňuje: „Vždyť nedávno nám vykládal v jakési básni o pohoštění Herakla (ton gar tou Hȇrakleous xenismon prȏiȇn hȇmin en poiȇmati tini diȇei), jak jejich předek přijal Herakla jako hosta, a to pro příbuzenství s Heraklem (hȏs dia tȇn tou Hȇrakleous sungeneian ho progonos autȏn hupodexaito ton Hȇraklea), protože sám se narodil z Dia (gegonȏs autos ek Dios te) a z dcery zakladatele jejich dému (kai tȇs tou dȇmou archȇgetou thugatros) – věci, které vypravují staré báby (haper hai graiai aidousi, 205c6-d2).“

Sokrates: „Směšný Hippothale (Ȏ katagelaste Hippothales), ještě jsi nezvítězil (prin nenikȇkenai), a již skládáš (poieis) a zpíváš (kai aideis) na sebe (eis sauton) chvalozpěvy (enkȏmion;)?“ – Hippothales: „Však na sebe, Sokrate, ani nezpívám ani neskládám (All‘ ouk eis emauton, ȏ Sȏkrates, oute poiȏ oute aidȏ).“ – Sokrates: „To si jen myslíš, že ne (Ouk oiei ge).“ – Hippothales: „Jak to (To de pȏs echei;)?“ – Sokrates: „Právě na tebe nejvíce se vztahují tyto písně (Pantȏn malista eis se teinousin hautai hai ȏidai). Neboť jestliže si získáš svého milého (ean men gar helȇis ta paidika), jenž je takový (toiauta onta), budou ti k ozdobě (kosmos soi estai) tvé neveršované skladby (ta lechthenta) i tvé písně (kai aisthenta) a chvalozpěvy v pravém smyslu (kai tȏi onti enkȏmia), jakožto vítězi (hȏsper nenikȇkoti), protože jsi nabyl takového milého (hoti toioutȏn paidikȏn enetuches); pakli však ti unikne (ean de se diaphugȇi), čím větší chvalozpěvy budou od tebe proneseny (hosȏi an meizȏ soi eirȇmena enkȏmia ȇi) o tvé lásce (peri tȏn paidikȏn), tím větších (tosoutȏi meizonȏn) krás a dober se budeš zdát zbaven (doxeis kalȏn te k‘agathȏn esterȇmenos) a budeš se jevit směšným (katagelastos einai).“ (205d5-206a1)

***

Ve Faidru je závěrečná část Palinodie, Sokratovy druhé řeči o lásce, věnovaná tomu, jak si milovník moudrosti získává milovaného hocha; Sokrates uvádí tu část slovy „A získaný je získáván (halisketai de ho hairetheis) tímto způsobem (toiȏide tropȏi, 253c6; Novotný: „Ono chycení se pak děje tímto způsobem.“).“ Na tuto část Palinodie Sokrates v Lysidu poukazuje slovy „jestliže si získáš svého milého“ ean men gar helȇis ta paidika (205e2). Termín halisketai „je získáván“, „je chytán“ je pasívní forma k slovesu haireȏ „chytám, získávám“, jehož aktivní forma konjunktivu aoristu je helȇis „chytíš, získáš“. V Novotného překladu je toto spojení Lysidu s Faidrem zasuto, protože v Lysidu užívá termínu „získání“, ve Faidru termínu „chycení“. Sokrates jak v Lysidu tak ve Faidru mluví o témže: jak má postupovat muž opravdové lásky hodný, aby si získal milovaného hocha.

***

Sokrates pokračuje: „Tedy kdo je, příteli znalý ve věcech lásky (hostis oun ta erȏtika, ȏ phile, sophos), ten nevychvaluje milovaného (ouk epainei ton erȏmenon), dokud ho nezíská (prin an helȇi), z obavy před nejistou budoucností (dediȏs to mellon hopȇi apobȇsetai). A zároveň (kai hama) krasavci (hoi kaloi), kdykoli je někdo vychvaluje (epeidan tis autous epainȇi) a velebí (kai auxȇi), naplňují se domýšlivostí (phronȇmatos empimplantai) a přílišným sebevědomím (kai megalauchias) … A čím větší je jejich sebevědomí (hosȏi an megalauchoteroi ȏsin), tím nesnadněji se dávají získat (dusalȏtoteroi gignontai) … Hleď tedy (Skopei dȇ), Hippothale (ȏ Hippothales), abys svým básněním na sebe neuvalil všechny tyto výtky (hopȏs mȇ pasi toutois enochon sauton poiȇseis dia tȇn poiȇsin); vždyť přece si myslím (kaitoi oimai egȏ), že o muži (andra), který básněním sám sobě škodí (poiȇsei blaptonta heauton), bys nechtěl uznat (ouk an se homologȇsai), že to je snad dobrý básník (hȏs agathos pot‘ estin poiȇtȇs), když je sám sobě škodlivý (blaberos ȏn heautȏi).“ – Hippothales: „Právě proto se obracím na tebe, Sokrate (alla dia tauta dȇ soi, ȏ Sȏkrates, anakoinoumai), a víš-li něco jiného (kai ei ti allo echeis), poraď mi (sumbouleue), jaké řeči má člověk mluvit (tina an tis logon dialegomenos) nebo co má dělat (ȇ ti prattȏn), aby se stal milým tomu, koho miluje (prosphilȇs paidikȏn genoito).“ (206a1-206c3)

***

V Palinodii ve Faidru Sokrates naznačil, jaké řeči má člověk mluvit a co má dělat, aby se stal milým tomu, koho miluje. Ti, kdo před ztrátou svého okřídlení doprovázeli „velkého vůdce na nebi Dia“ (ho megas hȇgemȏn en ouranȏi Zeus, 246e4-6) „hledí, aby jejich milovaný byl dios, jasný svou duší (dion tina einai zȇtousi tȇn psuchȇn ton huph‘ hautȏn erȏmenon); zkoumají tedy (skopousi oun), je-li člověk nadaný pro filozofii a vůdcovství (ei philosophos te kai hȇgemonikos tȇn phusin), a když ho naleznou a do něho se zamilují (kai hotan auton heurontes erasthȏsi), dělají všechno (pan poiousin), aby něčím takovým byl (hopȏs toioutos estai). Jestliže tedy nejsou již od dřívějška oddáni té činnosti (ean oun mȇ proteron embebȏsin tȏi epitȇdeumati), tedy se do ní dají (tote epicheirȇsantes); učí se (manthanousi te), kde čemu mohou (hothen an ti dunȏntai), i sami dobývají poznatků (kai autoi meterchontai), hledíce pak sami u sebe přirozenou povahu svého boha (ichneuontes de par‘ heautȏn aneuriskein tȇn tou spheterou theou phusin) … a co čerpají z Dia (k’an ek Dios arutȏsin), to vlévají do duše milovaného (epi tȇn tou erȏmenou psuchȇn epantlountes) a tak jej činí co možno nejpodobnějším svému bohu “ (252e1-7)

***

V Lysidu Sokrates tázáním, kterému Lysida podrobí, Hippothalovi předvede, jak s ním třeba mluvit, chce-li si ho získat: „Pravda (Ê pou), Lyside (ȏ Lusi), tvůj otec a tvá matka tě asi mají velice rádi (sphodra philei se ho patȇr kai hȇ mȇtȇr;)?“ – Lysis: „Ovšemže (Panu ge).“ – Sokrates: „Tedy jistě by si přáli (Oukoun boulointo an se), abys byl co nejšťastnější (hȏs eudaimonestaton einai).“ – Lysis: „Jak by ne (Pȏs gar ou;)?“ – Sokrates: „A zdá se ti šťastným člověk (Dokei de soi eudaimȏn einai anthrȏpos), který je otrokem (douleuȏn te) a který nesmí dělat nic z toho (kai hȏi mȇden exeiȇ poiein), po čem touží (hȏn epithumoi;)? – Lysis: „Bůh ví (Ma Di‘), to jistě ne (ouk emoige).“ – Sokrates: „Tedy jestliže tě otec a matka mají rádi (Oukoun ei se philei ho patȇr kai hȇ mȇtȇr) a touží, aby ses stal šťastným (kai eudaimona se epiithumousi genesthai), patrně se vším způsobem přičiňují o to (touto panti tropȏi dȇlon hoti prothumountai), abys šťastně žil (hopȏs an eudaimonoiȇs).“ – Lysis: „Jak by ne (Pȏs gar ouchi;)?“ – Sokrates: „Nechávají tě tedy dělat, co chceš (Eȏsin ara se ha boulei poiein), a nic tě nekárají (kai ouden epiplȇttousin) ani ti nebrání dělat (oude diakȏluousi poiein), čehokoli si přeješ (hȏn an epithumȇis;)? – Lysis: „Při bohu (Nai ma Dia), právě naopak, Sokrate, velice mi v mnohých věcech brání (eme ge, ȏ Sȏkrates, kai mala ge polla kȏluousin).“ – Sokrates: „Jak to (Pȏs legeis;)? Chtějí, abys byl šťasten (boulomenoi se makarion einai), a přitom ti zabraňují dělat (diakȏluousi touto poiein), cokoli bys chtěl (ho an boulȇi)? Ale odpovídej mi takto (hȏde de moi lege) jestliže zatoužíš (ȇn epithumȇsȇis) jeti na některém z otcových vozů (epi tinos tou patros harmatȏn ocheisthai) a vzít do rukou otěže (labȏn tas hȇnias), když jde o závod (hotan hamillatai), to by ti nedovolili (ouk an eȏien se) a bránili by ti (alla diakȏluoien;)?“ – Lysis: „Bůh ví (Ma Di‘), to by jistě nedovolili (ou mentoi an eȏien).“ (207d5-208a4) … Sokrates: „A řekni mi ještě toto (kai moi eti tode eipe). Tebe samého nechávají (se auton eȏsi), abys řídil sám sebe (archein seautou), či ani to ti nesvěřují (ȇ oude touto epitrepousi soi;))?“ – Lysis: „Pěkně svěřují (Pȏs gar epitrepousin;).“ – Sokrates: „Tedy tě někdo řídí (All‘ archei tis sou;)?“ – Lysis: „Tento zde (Hode), paidagog (paidagȏgos).“ – Sokrates: „Snad otrok (Mȏn doulos;)?“ – Lysis: „Jak by ne (Alla ti mȇn;)? Náš (hȇmeteros ge).“ – Sokrates: „To je věru hrozné (Ê deinon), že svobodný člověk (eleutheron onta) je řízený od otroka (hupo doulou archesthai). A jak tě řídí tento paidagog, co to dělá (ti de poiȏn au houtos ho poidagȏgos sou archei;)?“ – Lysis: „Vodí mě přece (agȏn dȇpou) do školy k učiteli (eis didaskalou).“ – Sokrates: „Snad tě neřídí i ti (Mȏn mȇ kai houtoi sou archousin), učitelé (hoi didaskaloi;)?“ – Lysis: „Ovšemže (Pantȏs dȇpou).“ (208c1-d1)

Když se Sokrates po dalším obdobném dotazování zeptá: „Ale proč (All‘ anti tinos mȇn) ti tedy tak hrozně zabraňují (houtȏ se deinȏs diakȏluousin), abys nebyl šťasten (eudaimona einai) a nedělal, cokoli bys chtěl (kai poiein hoti an boulȇi), a proč musíš u nich vyrůstat tak, že po celý den stále někomu otročíš (kai di‘ hȇmeras holȇs trephousi se aei tȏi douleuonta) a zkrátka (kai heni logȏi) nesmíš dělat bezmála nic podle tvého přání (oligou hȏn epithumeis ouden poiounta; 208e4-7)?“ Lysis odpoví: „Však ještě nejsem dospělý (Ou gar pȏ hȇlikian echȏ), Sokrate (ȏ Sȏkrates).“ – Sokrates: „To asi u tebe není překážkou, synu Démokratův (Mȇ ou touto se, ȏ pai Dȇmokratous, kȏluȇi), neboť aspoň něco (epei to ge tosonde), jak se domnívám (hȏs egȏimai), ti otec a matka svěřují (kai ho patȇr kai hȇ mȇtȇr soi epitrepousin) a nečekají (kai ouk anamenousin), až budeš dospělý (heȏs an hȇlikian echȇis). Kdykoli totiž si chtějí dát (hotan gar boulȏntai hautois) něco (tina) přečíst (anagnȏsthȇnai) nebo napsat (ȇ graphȇnai), ustanovují k tomu, jak se domnívám, z domácích lidí tebe prvního (se, hȏs egȏimai, prȏton tȏn en tȇi oikiai epi touto tattousin). Že ano (ȇ gar;)? (208e4-209b1) … Co tedy asi je příčinou, Lyside (ti pot‘ an oun eiȇ, ȏ Lusi, to aition), že v tomto případě nezabraňují (hoti entautha ou diakoluousi), avšak ve věcech, které jsme uváděli předtím (en hois de arti elegomen), brání (kȏluousi;)?“ – Lysis: „Asi to (Hoti oimai), že tyto věci umím (tauta men epistamai), avšak tamty ne (ekeina d‘ ou).“ (209b8-c2)

Když Sokrates svým dotazováním přivedl Lysida k tomuto sebekritickému náhledu na sebe sama, ukáže mu, že poznání je tím nejdůležitějším, o co musí usilovat (tím zároveň naznačí Hippothalovi, na co se musí ve svém styku s milovaným Lysidem zaměřit, chce-li si ho získat): „Nečeká tedy tvůj otec u tebe na určitý věk (ouk ara tȇn hȇlikian sou perimenei ho patȇr), aby ti svěřil všechno (epitrepein panta), nýbrž v ten den (all‘ hȇi an hȇmerai), kdy uzná, že jsi moudřejší než on (hȇgȇsȇtai se beltion hautou phronein), svěří ti sám sebe i své věci (tautȇi epitrepsei soi kai hauton kai ta hautou).“ – Lysis: „Já si tak myslím (Oimai egȏge).“ – Sokrates: „A což váš soused, ten nemá k tobě totéž stanovisko jako tvůj otec (tȏi geitoni ar‘ ouch ho autos horos hosper tȏi patri peri sou;)? Myslíš, že ti svěří do správy svůj dům (poteron oiei auton epitrepsein soi tȇn hautou oikian oikonomein), až uzná, že ty rozumíš hospodářství lépe než on (hotan se hȇgȇsȇtai beltion peri oikonomias heautou phronein), či že sám povede správu (ȇ auton epistatȇsein;)?“ – Lysis: „Myslím, že jej svěří mně (Emoi epitrepsein oimai).“ – Sokrates: „A co myslíš (Ti d‘), Athéňané ti nesvěří své věci (Athȇnaious oiei soi ouk epitrepsein ta hautȏn), až budou pozorovat (hotan aisthanȏntai), že jsi náležitě moudrý (hoti hikanȏs phroneis;)?“ – Lysis: „Zajisté (Egȏge).“ (209b8-d5) … Tak se to tedy má (Houtȏs ara echei), milý Lyside (ȏ phile Lusi), v těch věcech (eis men tauta), v kterých se staneme znalými (ha an phronimoi genȏmetha), všichni nám svěří moc (hapantes hȇmin epitrepsousi), Helléni (Hellȇnes te) i barbaři (kai barbaroi), muži (kai andres) i ženy (kai gunaikes), a budeme v tom dělat (poiȇsomen en toutois), cokoli budeme chtít (hoti an boulȏmetha), a nikdo nám nebude úmyslně překážet (kai oudeis hȇmas hekȏn einai empodiei), nýbrž sami v tom budeme svobodni (all‘ autoi te eleutheroi esometha en autois) a budeme vládnout nad jinými (kai allȏn archontes); ty věci budou naše (hȇmetera te tauta estai), neboť z nich budeme mít užitek (onȇsometha gar ap‘ autȏn). Avšak v čem si nezískáme vědění (eis ho d‘ an noun mȇ ktȇsometha), nikdo nám nesvěří (oute tis hȇmin epitrepsei), abychom s tím zacházeli podle svého zdání (peri auta poiein ta hȇmin dokounta), nýbrž všichni nám v tom budou překážet (all‘ empodiousi pantes), pokud budou moci (kath‘ ho ti an dunȏntai, 210a9-c1)“.

V celém tomto dotazování, kterému Sokrates podrobuje Lysida, není ani náznak pochybování a nevědění. Tu si je Sokrates, odborník ve věcech přátelství a lásky jist svou věcí. Na závěr Lysida pobízí, aby si to vše co nejlépe zapamatoval (apomnȇmoneusai auta hoti malista), aby to všechno jasně vypověděl svému příteli Menexenovi (hina toutȏi saphȏs tauta eipȇis): „jestliže však na něco z toho zapomeneš (ean de ti autȏn epilathȇi), znova se mne zeptej (authis me aneresthai), jakmile mě potkáš (hotan entuchȇis prȏton, 211b1-2).“ Tu Platon Sokratovi dává před oči Sokrata, který má na mladé lidi velký vliv, ví, jak s nimi mluvit, aby zatoužili po tom, být co nejlepšími. Platon, který po vítězství demokratů nad oligarchickým režimem Třiceti znovu zatoužil po tom, aby se uplatnil v politice, si dobře uvědomoval, jak neocenitelným spojencem mu tu mohl být Sokrates, kdyby dokázal překročit své nevědění.

Ve světle Faidru tu stojí za pozornost, že když Sokrates Lysidovi ukazuje, že „v těch věcech, v kterých se staneme znalými, všichni nám svěří moc … a budeme v tom dělat, cokoli budeme chtít … sami v tom budeme svobodni a budeme vládnout nad jinými“, tu naznačuje, že v Lysidovi vidí jednoho z těch, kdo před svou inkarnací byli průvodci Diovými, a jsou tedy nadaní pro filozofii a vůdcovství, jak o tom mluví v Palinodii. Lze se domnívat, že se Sokrates podobně díval na Hippothala, kterému tak představil před oči perspektivu milovníka, který stojí v centru Palinodie?

Svůj předchozí příspěvek jsem zakončil pasáží, v níž Sokrates ideu prvního milého anihiloval; když se mu totiž ukázalo, že to první milé je milé kvůli zlému, tedy nemilému, které pomocí milého chceme odstranit, uzavřel, že „kdyby to nemilé odešlo, tu, jak se podobá, již nám není milé“. Sokrates nicméně tento svůj uzávěr v dalším revidoval, když uvážil, že i kdyby veškeré zlo ze světa vymizelo, zůstaly by nám hlad a žízeň, zůstaly by nám touhy: „Nuže je možno (Hoion te oun estin), aby člověk, když cítí žádost (epithunounta) a touhu (kai erȏnta), nemiloval to, čeho si žádá a po čem touží (toutou hou epithumei kai erai mȇ philein;)?“ – Menexenos: „Mně se zdá, že ne (Ouk emoige dokei).“ (221b7-8) … Sokrates: „Zdalipak je tedy vskutku (Ar‘ oun tȏi onti), jak jsme právě mluvili (hȏsper arti elegomen), žádost (hȇ epithumia) příčinou přátelství (tȇs philias aitia), a to, co touží (kai to epithumoun), je tehdy, když touží, v přátelském poměru k předmětu své touhy (philon estin toutȏi hou epithumei kai tote hotan epithumȇi), kdežto náš dřívější výklad přátelství (ho de to proteron elegomen philon einai) byly jen jakési plesky třesky (huthlos tis ȇn) jako nějaká dlouhá básnická skladba (hȏsper poiȇma makron sunkeimenon;)?“ – Menexenos: „Zdá se (Kinduneuei).“ – Sokrates: „Ale to (Alla mentoi), co touží (to ge epithumoun), touží přece jistě po tom, čeho postrádá (hou an endees ȇi, toutou epihumei), že ano (ȇ gar;)?“ – Menexenos: „Ano (Nai)“. – Sokrates: „Tedy postrádající (to d‘ endees ara) je milovné toho (philon ekeinou), čeho postrádá (hou an endees ȇi).“ – Menexenos: „Zdá se mi (Dokei moi).“ – Sokrates: „Postrádajícím pak se stává to (Endees de gignetai), čemu se něco odnímá (hou an ti aphairȇtai).“ – Menexenos: „Jak by ne (Pȏs d‘ ou;)?“ – Sokrates: „Jak se tedy podobá, předmětem lásky i přátelství i touhy je patrně něco vlastního a příbuzného (Tou oikeiou dȇ, hȏs eoiken, ho te erȏs kai hȇ philia kai hȇ epithumia tunchanei ousa, hȏs phainetai), Menexene (ȏ Menexene te) a Lyside (kai Lusi).“ – Souhlasili (Sunephatȇn) – Vy tedy (humeis ara), jestliže jste vespolek přáteli (ei philȏ eston allȇlois), jste si přirozenou povahou jaksi příbuzní (phusei pȇi oikeioi esth‘ humin autois).“ – Menexenos a Lysis: „Rozhodně (Komidȇi).“ (221d2-6)

Zde, takřka na závěr Lysidu, Platon nechává Sokrata celkový rámec tohoto dialogu překročit poukazem na centrální myšlenku Palinodie ve Faidru. Ve Faidru je opravdová láska nesena touhou znovu nahlédnout „skutečnost krásy (tȇn tou kallous phusin) stojící s uměřeností na posvátném podstavci (meta sȏphrosunȇs en hagnȏi bathrȏi bebȏsan, 254b5-7)“. Dokud byla naše duše okřídlená, tento náhled byl nám vlastní a o ten jsme byli připraveni během naší poslední nebeské poutě, když jsme se k pravé kráse a ostatním opravdovým jsoucnům nedokázali povznést. Touha znovu skutečnou krásu a ostatní pravá jsoucna nahlédnout je základem opravdové lásky ve Faidru. Na to poukazuje Sokrates v Lysidu, když mluví o tom, že láska (ho te erȏs) i přátelství (kai hȇ philia) se vztahují k tomu, co je nám vlastní (oikeion), k tomu, co nám chybí (to endees), co nám bylo odňato (aphairȇtai) (221e2-4).

Sokrates pokračuje: „A jestliže tedy někdo po někom druhém touží (Kai ei ara tis heteros heterou epithumei), hoši (ȏ paides), nebo ho miluje (ȇ erai), nikdy by netoužil (ouk an pote epethumei) ani nemiloval (oude ȇra) ani nebyl přítelem (oude ephilei), kdyby nebyl milovanému jaksi příbuzný (ei mȇ oikeios pȇi tȏi erȏmenȏi etunchanen ȏn) buď duší nebo některou duševní vlastností (ȇ kata ti tȇs psuchȇs ȇthos) nebo povahou (ȇ tropous) nebo vnější podobou (ȇ eidos).“ – „Ovšemže (Panu ge),“ řekl Menexenos (ephȇ ho Menexenos), Lysis však mlčel (ho de Lusis esigȇsen). – Sokrates: „Dobrá (Eien), ukázalo se nám tedy nutným milovati to, co je přirozenou povahou příbuzné (to men dȇ phusei oikeion anankaion hȇmin pephantai philein).“ – Menexenos: „Podobá se (Eoiken).“ – Sokrates: „Pravý a ne jen strojený milovník musí tedy nutně být milován (Anankaion ara tȏi gnȇsiȏi erastȇi kai mȇ prospoiȇtȏi phileisthai) od předmětu své lásky (hupo tȏn paidikȏn). – Tu Lysis (Ho men oun Lysis) a Menexeenos (kai ho Menexenos) jaksi stěží přisvědčili (mogis pȏs epeneusatȇn), avšak Hippothales (ho de Hippothalȇs) od radosti (hupo tȇs hȇdonȇs) hrál všemi barvami (pantodapa ȇphiei chrȏmata).“ (221e7-222a7)

Touto, poslední pozitivní úvahou v Lysidu, Platon poukazuje na pasáž ve Faidru, v níž mluví o tom, jak se opravdovému milovníkovi podaří milovaného hocha získat: „Protože ten je jako bůh uctíván všemi službami (hate oun pasan therapeian hȏs isotheos therapeuetai) nikoli od (ouch hupo) přetvařujícího se (schȇmatizomenou) milovníka (tou erȏntos), nýbrž od toho, který je opravdu zachvácen tím citem (all‘ alȇthȏs touto peponthotos), a protože je sám (kai autos ȏn) svou povahou (phusei) přítelem (philos) svému ctiteli (tȏi therapeuonti, 255a1-4) … vždyť není přirozeným řádem dovoleno (ou gar dȇpote heimartai), aby byl zlý přítelem zlému, ani aby dobrý dobrému nebyl přítelem (kakon kakȏi philon oud‘ agathon mȇ philon agathȏi einai). Když pak ho k sobě připustí (prosemenou de) a seznámí se s jeho řečmi i chováním (kai logon kai homilian dexamenou), tu hned oddanost milujícího překvapuje milovaného (enguthen hȇ eunoia gignomenȇ tou erȏntos ekplȇttei ton erȏmenon), který dobře pozoruje (diaisthanomenon), že míra přátelství, které mu prokazují všichni jiní přátelé a příbuzní dohromady, není nic (hoti oud‘ hoi sumpantes alloi philoi te kai oikeioi moiran philias oudemian parechontai) proti tomu příteli ovládnutého bohem (pros ton entheon philon, 255b1-7) … A když ten je přítomen (kai hotan men ekeinos parȇi), přestává ho týmž způsobem jako onoho bolest (lȇgei kata t’auta ekeinȏi tȇs odunȇs), avšak když je vzdálen (hotan de apȇi), týmž způsobem zase touží (kata t’auta au pothei), jako jest předmětem touhy (kai potheitai), a je v něm Anterós, odraz Eróta (eidȏlon erȏtos anterȏta echȏn); on však mu říká jinak a myslí, že to není láska, nýbrž přátelství (kalei de auton kai oietai ouk erȏta alla philian einai, 255d6-e2.“

V Lysidu po té poslední pozitivní pasáži následuje Sokratovo zabřednutí do pochybností, které skončí scénkou, na kterou jsem v minulém příspěvku poukázal, kterou však nyní podám v její úplnosti. Sokrates: „Měl jsem již v úmyslu vyzvat k rozmluvě někoho jiného ze starších posluchačů (en nȏi eichon allon ȇdȇ tina tȏn presbuterȏn kinein); a tu (k’aita) jako nějací neblazí daimonové (hȏsper daimones tines) přišli paidagogové (proselthontes hoi paidagȏgoi), Menexenův (ho te tou Menexenou) a Lysidův (kai ho tou Lusidos), s jejich bratry (echontes autȏn tous adelphous), volali na ně (parekaloun) a poroučeli jim jít domů (kai ekeleuon autous oikad‘ apienai); neboť bylo již pozdě (ȇdȇ gar ȇn opse). Tu jsme je nejprve i my i kolemstojící odháněli (to men oun prȏton kai hȇmeis kai hoi periestȏtes autous apȇlaunomen); ale když nás nic nedbali (epeidȇ de ouden ephrontizon hȇmȏn), nýbrž špatnou řečtinou (all‘ hupobarbarizontes) nás zlostně odbývali (ȇganaktoun te) a stále stejně volali (kai ouden hȇtton ekaloun) – zdálo se nám, že se o Hermajích podnapili (all‘ edokoun hȇmin hupopepȏkotes en tois Hermaiois) a že s nimi není žádná řeč (aporoi einai prospheresthai) – tu přemoženi od nich (hȇttȏthentes hup autȏn) jsme ukončili rozmluvu (dielusamen tȇn sunousian). Přece však, když již odcházeli (homȏs d‘ egȏge ȇdȇ apiontȏn autȏn), jsem já řekl: „Lyside a Menexeene, nyní (Nun men, ȇn d‘ egȏ, Lysi te kai Menexene) jsme se stali směšnými (katagelastoi gegonamen), i já (egȏ te), starý muž (gerȏn anȇr), i vy (kai humeis). Řeknou totiž (erousi gar) tito zde odcházejíce (hoide apiontes), že my se domníváme (hȏs oiometha hȇmeis), že jsme vespolek přáteli (philoi allȇlois einai) – neboť i sebe počítám mezi vás (kai eme gar en humin tithȇmi) – ale co je přítel, to že jsme ještě nedovedli nalézt (oupȏ de hoti esti ho philos hoioi te egenometha exeurein).“ (223b4-8)

V jaké to situaci Sokrates zanechá jak Lysida a Menexena, tak i Hippothala, pokud s nimi rozhovor o přátelství a lásce neobnoví a své nevědění nepřekročí? To je otázka, kterou se Platon na Sokrata Lysidem obrací.

2 Lysis – Platonův zápas se Sokratovým nevěděním (s přihlédnutím k Faidru, Charmidu a Hippiu Většímu)

Na počátku Faidru Platon představil Sokrata v jeho nevědění. Sokrates tu prohlašuje: „Nedovedu ještě podle toho nápisu v Delfách poznat sám sebe; proto se mi zdá směšno, když ještě toto neznám, zkoumat cizí věci (229e5-230a1; překlad z Platona F. Novotný. Novotný poznamenává: „Na Apollonově chrámu v Delfách byl nápis gnȏthi seauton = ‚Poznej sám sebe‘.“).“ Pak však Platon ve své Palinodii nechává Sokrata definovat duši jakožto nesmrtelné jsoucno nikdy nevzniklé, vždy jsoucí, pohyb pohybující sebe sama, počátek a zdroj veškerého vesmírného pohybu. Když takto definoval duši, Sokrates přistupuje k tomu, aby ukázal, jaké jsoucno duše je, a na to odpovídá mýtem, v němž duši přirovnává k okřídlenému spřežení s vozatajem, kde vozataj reprezentuje rozumovou složku duše. Křídla duši povznášejí do sféry pravého bytí, duše neschopná se do sféry pravého bytí povznést svá křídla ztrácí a tak dochází k její inkarnaci. Jedním z pravých jsoucen, která duše nazírala ve svém původním stavu, je krásno. Když inkarnovaná duše vidí krásno, které je odleskem onoho krásna skutečného, k onomu skutečnému krásnu se povznáší, skrze svou paměť ho znovu nahlíží, a tak začíná nabývat své okřídlení. Tento proces tvoří základ skutečné lásky, tak jak ji Sokrates v Palinodii popisuje, kdy pohled na krásného hocha v paměti filozofa vyvolá pohled na skutečnost krásy, „a opět ji uvidí stojící s uměřeností na posvátném podstavci (254b5-7)“. Skrze krásno samo je tak duše filozofa vedena k náhledu skutečných jsoucen, k tomu náhledu se pak snaží přivést i svého hocha, a tak spolu žijí ve vzájemné lásce, vedeni filozofií.

Jak víme z Platonova životopisu od Diogena Laertského (iii,35) Platon své dialogy přátelům předčítal, se Sokratem v jejich středu. Sled dialogů, které po Faidru následují, ukazuje, že Sokrates na veškeré to velké vědění, které ho Platon v Palinodii nechal přednášet, reagoval tím, že se zahalil do svého nevědění. Na prvním místě Sokrates své nevědění obrátil proti definici duše jakožto pohybu pohybujícího sebe sama. Toto nevědění, jež vede k tomu, že Sokrates pochybuje i o možnosti poznání sebe sama, nevědění, které tak zasahuje samu podstatu jeho filozofování, Platon rozehrál ve svém Charmidu. Sokratovo nevědění obrácené proti náhledu krásna samého, a tak i celé oblasti skutečných jsoucen, Platon rozehrál v Hippiu Větším. Sokratovo nevědění obrácené vůči skutečnosti krásy tak nutně zasáhlo samu možnost nahlédnout opravdovou lásku, a tak i samu možnost nahlédnout opravdové přátelství, s pravou láskou nerozlučně spojené. Toto nevědění Platon otevírá v dialogu Lysis slovy, jimiž se Sokrates obrací k Menexenovi: „Již od svého dětství toužím po jisté věci (tunchanȏ gar ek paidos epithumȏn ktȇmatos tou) … s velkou milostnou touhou (panu erȏtikȏs) … nabýti dobrého přítele bych chtěl (bouloimȇn an moi philon agathon genesthai) … A tu když se tak na vás dívám (humas oun horȏn), na tebe (se te) a na Lysida (kai Lusin) … pokládám vás za šťastné (eudaimonizȏ), že vy, tak mladí (hoti houtȏ neoi ontes), jste s to rychle a snadno si získávat tento statek (hoioi t‘ eston touto to ktȇma tachu kai raidiȏs ktasthai) a že jsi ty rychle a silně získal za přítele jeho (kai su te touton houtȏ philon ektȇsȏ tachu te kai sphodra) a on zase tebe (kai au houtos se). Avšak já mám tak daleko k tomu statku (egȏ de houtȏ porrȏ eimi tou ktȇmatos), že ani nevím, jakým způsobem se jeden druhému stává přítelem (hȏste oud‘ hontina tropon gignetai philos heteros heterou oida), nýbrž právě na to (alla tauta dȇ auta) se chci zeptat tebe jakožto zkušeného (se boulomai eresthai hate empeiron).“ (211d7-212a7)

Lze brát Sokratovo nevědění, takto navozené, vážně? Respektive, mohl Platon brát Sokratovo nevědění opravdu vážně, když ho v Lysidu takto uvedl? Neužívá tu Sokrates svého nevědění jako pedagogickou pomůcku, jako prostředek, pomocí kterého své spolubesedníky povzbuzuje k společnému hledání? Podívejme se, jak se Sokrates dostal k tomu, aby se s odkazem na své nevědění mladičkého Menexena otázal, jakým způsobem se jeden druhému stává přítelem.

Rozhor s Lysidem a Menexenem o přátelství Sokrates navodil otázkami, jimiž se obrátil na Menexena: „Synu Démofóntův (Ȏ pai Dȇmophȏntos), který z vás dvou je starší (poteros humȏn presbuteros)?“ – Menexenos: „Přeme se o to (Amphisbȇtoumen).“ – Sokrates: „Hádali byste se bezpochyby i o to, který z vás je z lepšího rodu (Oukoun kai hopoteros gennaioteros, erizoit‘ an)? … Avšak který z vás je bohatší, na to se nebudu ptát (Ou mȇn hopoteros ge plousiȏteros humȏn, ouk erȇsomai), vždyť jste přátelé (philȏ gar eston), že ano (ȇ gar;)?“ – Menexenos a Lysis: „Jistě (Panu ge)“ – Sokrates: „Nuže (Oukoun) podle přísloví je přátelům všechno společné (koina ta ge philȏn legetai), takže po této stránce nebude mezi vámi žádný rozdíl (hȏste toutȏi ge ouden dioiseton), ač jestliže mluvíte pravdu o svém přátelství (eiper alȇthȇ peri tȇs philias legeton).“ – „S tím oba souhlasili (Sunephatȇn)“. (207b8-c12)

Princip „přátelům je všechno společné“, kterým Sokrates otevírá rozhovor o přátelství v Lysidu, evokuje závěr Faidru, kde se Sokrates modlí: „Ó milý Pane (Ȏ phile Pan te) i ostatní bozi těchto míst (kai alloi hosoi tȇide theoi), dejte mi (doiȇte moi), abych se stal krásným ve svém nitru (kalȏi genesthai t’andothen); a to vnější (exȏthen de), co mám (hosa echȏ), ať mi je v přátelství s nitrem (tois entos einai moi philia). Za boháče (plousion de) ať pokládám moudrého (nomizoimi ton sophon); a zlata ať mám takové množství (to de chrusou plȇthos eiȇ moi), jaké by neunesl ani neuvezl nikdo jiný (hoson mȇte pherein mȇte agein dunaito allos) než člověk rozumný (ȇ ho sȏphrȏn). – Máme si žádat, Faidre, ještě něco jiného (Et‘ allou tou deometha, ȏ Phaidre;)? Mně totiž tato má modlitba stačí (emoi men gar metriȏs ȇuktai).“ – Faidros: „Modli se o to spolu i pro mne (Kai emoi tauta suneuchou); neboť věci přátel jsou společné (koina gar ta te tȏn philȏn).“ – Sokrates: „Pojďme (Iȏmen).“

Když Platon takto svým čtenářům naznačil, že se rozhovor o přátelství v Lysidu bude vztahovat k Faidru, kdosi Menexena odvolal a Sokrates podrobil Lysida dotazování, které završil otázkou: „A je možné, Lyside, být domýšlivý na svou moudrost v těch věcech (hoion te oun epi toutois, ȏ Lysi, mega phronein) v kterých člověk ještě vůbec není moudrý (en hois tis oupȏ phronei; 210d4-5)?“

[Novotného „být domýšlivý na svou moudrost“ jako překlad výrazu mega phronein okrádá Sokratovu závěrečnou otázku o její pointu. České „být domýšlivý“ je negativní vlastnost, řecké mega phronein je vlastnost pozitivní, pokud se vztahuje k člověku, který má dobrý důvod být sebevědomým. Lepší by bylo: „A je možné, Lyside, mít valné mínění o své moudrosti“, pořád tu však uniká protiklad mezi mega phronein „myslit grandiózně a na tom si zakládat“ a oupȏ phronei „ještě nemyslí“.]

Tu se vrátí Menexenos a Lysis Sokrata prosí, aby témuž dotazování podrobil i jeho. Když Sokrates odpoví, že s tím Menexena může seznámit sám, protože dával dobrý pozor, Lysis ho žádá: „Ale povídej mu něco jiného (alla ti allo autȏi lege), abych to slyšel i já (hina kai egȏ akouȏ).“ – Sokrates: „Tedy to musím udělat (Alla chrȇ poiein tauta), když mě k tomu i ty vybízíš (epeidȇ ge kai su keleueis). Ale hleď (All‘ hora), abys mi přišel na pomoc (hopȏs epikourȇseis moi), až se bude Menexenos pokoušet mě vyvracet (ean me elenchein epicheirȇi ho Menexenos); či nevíš (ȇ ouk oistha), že se rád pře? (hoti eristikos esti;)“ – Lysis: „U Dia (Nai ma Dia), hrozně rád (sphodra ge); proto také chci (dia tauta toi kai boulomai), abys s ním rozmlouval (se autȏi dialegesthai).“ – Sokrates: „Abych se tak stal směšným (hina katagelastos genȏmai;)?“ – Lysis: „U Dia, to ne (Ou ma Dia), ale abys ho usadil (all‘ hina auton kolasȇis).“ (211b4-c3)

Novotného „rád se pře,“ jako překlad Sokratova eristikos esti, je sice výstižné, přece však tu uniká něco podstatného. Eristikos byl ten, kdo se v rozhovoru každého snažil vyvracet elenchein. Další rozhovor Sokrata s Menexenem a Lysidem se ukáže být pravým ohňostrojem eristiky, kde Sokratova eristika bude namířena v prvé řadě vůči němu samému. Sokratův rozhovor s Lysidem plně vychutnáme, když si představíme, že Platon dialog předčítá přátelům, mezi nimiž sedí Sokrates, Lysis a Menexenos, a také Ktesippos, který se hned dostane k slovu.

Na Lysidovo přání, aby Menexena usadil, Sokrates odpovídá: „To není snadné (ou raidion), vždyť to je obratný člověk (deinos gar ho anthrȏpos), žák Ktésippův (Ktȇsippou mathȇtȇs). A je tu – nevidíš? – sám Ktésippos (paresti de toi autos – ouch horais; – Ktȇsippos).“ … – Ktésippos: „Proč se vy častujete jen sami dva (Ti humeis autȏ monȏ hestiasthon), a nám nedáte podílu v řečech (hȇmin de ou metadidoton tȏn logȏn;)?“ – Sokrates: „Však musíme dát (Alla mȇn metadoteon). Tento zde totiž (hode gar) nechápe cosi z mé řeči (ti hȏn legȏ ou manthanei), ale myslí prý (alla phȇsin oiesthai), že to Menexenos ví (Menexenon eidenai), a vybízí mě (kai keleuei), abych se otázal jeho (touton erȏtan). – Ktésippos: „Proč se tedy netážeš (Ti oun ouk erȏtais;)?“ – Sokrates: „Však se budu tázat (All‘ erȇsomai). Nuže pověz mi (kai moi eipe) Menexene (ȏ Menexene), nač se tě otáži (ho an se erȏmai). Již od dětství toužím po jisté věci (tunchnȏ gar ek paidos epithumȏn ktȇmatos tou) …“ (211c4-d7)

Sokratovo tvrzení, že Lysis nechápe něco z jeho řeči, a proto chce, aby se na to zeptal Menexena, je velice svérázné přeložení Lysidova „Ale povídej mu něco jiného … abys ho usadil“. Zejména tu je třeba podotknout, že Sokrates odmítl Lysidovo přání, aby podrobil Menexena témuž dotazování s tím, že Lysis dával dobrý pozor, jak a na co se ho tázal, a že to tedy bude schopen Menexenovi vypovědět sám. Sokrates nicméně okamžitě promění ‚Lysidovo‘ nepochopení ve své vlastní nevědění, když se na Menexena obrací slovy: „Nevím, jakým způsobem se jeden druhému stává přítelem; právě na to se chci zeptat tebe jakožto zkušeného.“

Nepředstavuje tu Platon Sokratovo nevědění jako pouhou pedagogickou hru? Do jisté míry, jistě. Platon se nicméně svým Lysidem Sokrata táže, k čemu to jeho nevědění, když z něhož nehodlá vykročit do světa poznání, nakonec vede. Dialog končí Sokratovou sumací rozhovoru: „Chci tedy (deomai oun), jako dělají odborníci (hȏsper hoi sophoi) na soudech (en tois dikastȇriois), shrnout všechno, co bylo řečeno (ta eirȇmena hapanta anapempasasthai). Jestliže ani milovaní (ei gar mȇte hoi philoumenoi) ani milující (mȇte hoi philountes), ani podobní (mȇte hoi homoioi) ani nepodobní (mȇte hoi anomoioi), ani dobří (mȇte hoi agathoi) ani příbuzní (mȇte hoi oikeioi), ani ty ostatní druhy (mȇte ta alla), které jsme probrali (hosa dielȇluthamen) – já si to totiž pro velké množství již nepamatuji (ou gar egȏge eti memnȇmai hupo tou plȇthous) – nuže jestliže nic z toho není přátelské (all‘ ei mȇden toutȏn philon estin), já již nemám (egȏ men ouketi echȏ), co bych řekl (ti legȏ).“ (222e2-7)

V tom přichází Lysidův a Menexenův paidagȏgos (domácí otroci pověření dozorem nad těmito dvěma nezletilými hochy – odtud naše slovo ‚pedagog‘), aby si chlapce odvedli. A jak je jejich paidagogové odvádějí, Sokrates ještě řekne: „Lyside a Menexene, nyní jsme se stali směšnými (Nun men, ȏ Lusi te kai Menexene, katagelastoi gegonamen) i já (egȏ te), starý muž (gerȏn anȇr), i vy (kai humeis). Řeknou tito zde odcházejíce (erousi gar hoide apiontes), že my se domníváme (hȏs oiometha), že jsme vespolek přáteli (hȇmeis allȇlȏn philoi einai) – neboť i sebe počítám mezi vás (kai eme gar en humin tithȇmi) – ale co je přítel, to že jsme ještě nedovedli nalézt (oupȏ de hoti estin ho philos hoioi te egenometha exeurein).“ (223b4-8) Těmito slovy dialog končí.

Sokratovo „to jsme ještě nedovedli nalézt“ zanechává naději, že spolu s Lysidem a Menexenem rozhovor obnoví a odpověď na otázku „co je přítel“ (hoti estin ho philos) naleznou. To však by pro Sokrata znamenalo vykročit ze začarovaného kruhu jeho nevědění, odhodit jeho do sebe obrácenou eristiku a vykročit do světa poznání. Kudy by měl vykročit, to Platon v Lysidu naznačil.

Sokrates: „Uvažujme takto (Hȏde skopȏmen): kdo je přítelem (philos hos an eiȇ), zdalipak se jeho přátelství k něčemu vztahuje (poteron estin tȏi philos), či ne (ȇ ou;)?“ – Menexenos: „Nutně (Anankȇ).“ – Sokrates: „Zdalipak nemá žádný účel (Poteron oun oudenos heneka) a žádnou příčinu (kai di‘ ouden), či má nějaký účel (ȇ heneka tou) a nějakou příčinu (kai dia ti;)?“ – Menexenos: „Má nějaký účel (Heneka tou) a nějakou příčinu (kai dia ti).“ (218d6-9) … Sokrates: „Lékařství (hȇ iatrikȇ), pravíme (phamen), je přátelsky milé za účelem zdraví (heneka tȇs iatrikȇs philon) … Není-li tedy i zdraví přátelsky milé (Oukoun kai hȇ hugieia philon;)? … Jestliže tedy je to věc milá (Ei ara philon), je milá za nějakým účelem (heneka tou) … A tím účelem je asi cosi přátelsky milého (Philou ge tinos dȇ) … Nebude-li pak zase i ona milá věc mít účelem něco milého (Oukoun kai ekeino philon au estai heneka philou;)? … Tu zajisté musíme jít až do únavy (Ar‘ oun ouk anankȇ apeipein hȇmas houtȏs iontas) nebo přijít k nějakému začátku (ȇ aphikesthai epi tina archȇn), který již nepovede k jiné milé věci (hȇ ouket‘ epanoisei ep‘ allo philon), nýbrž dojde se k tomu (all‘ hȇxei ep‘ ekeino), co je první milé (ho esti prȏton philon) a co je podle našeho soudu účelem všech ostatních přátelských vztahů (hou heneka kai ta alla phamen panta phila einai) … To tedy jest co chci říci (Touto dȇ estin ho legȏ), zdali snad všechny ostatní věci, které jsou podle naší řeči milé za účelem onoho začátku, nejsou jen jakési jeho obrazy a neklamou nás (mȇ hemas t’alla panta ha eipomen ekeinou heneka phila einai, hȏsper eidȏla atta onta autou, exapatai), zatímco vpravdě milé je to první (ȇi d‘ ekeino to prȏton, ho hȏs alȇthȏs esti philon).“ (219c1-d5)

To, co je vpravdě milé, to první milé, které je počátkem (arché), z něhož jsou veškeré ostatní milé věci odvozeny, k čemu se vztahují jako pouhé nápodoby (eidȏla), je Platonova Idea par excellence. Termínu Idea se Platon nicméně vyhnul, tak jako se mu pro označení pravých jsoucen vyhnul ve Faidru. Proč tak učinil, tím se zabývám v příspěvku ‚3 Platonův třetí dialog (s přihlédnutím k jeho Parmenidu a Faidru, k Aristotelově Metafyzice a Aristofanovým Oblakům)‘ z 28. července. Cituji: „Ve Faidru Sokrates neužije termínů idea/eidos ani jednou k označení krásna samého a ostatních jsoucen o sobě jsoucích, ačkoli tu krásno samo i ostatní pravá jsoucna jsou nahlížena ve své radikální jinakosti od věcí kolem nás, na rozdíl od Hippiu Většího, kde Sokratovo tázání vychází z ontologicky neurčitého krásna jako něčeho, co všechny krásné věci dělá krásnými, něčeho, co si vyžaduje ontologického určení, co to krásno samo je, a končí Sokratovým konstatováním jeho naprosté a politováníhodné neschopnosti otázku „co krásno samo je?“ zodpovědět. V Hippiu Větším užití termínu idea k popsání onoho ontologicky neurčitého něčeho by bylo zneužitím toho termínu, protože tento termín předpokládá nazření nahlíženého jsoucna. To, že v dané výchozí i závěrečné pasáži v tomto dialogu pojem idea chybí, to je třeba připsat Sokratovu deklarovanému nevědění. Chybí-li tento termín při popisování pravých jsoucen ve Faidru … tu je třeba jiného vysvětlení. Klíč k tomu spočívá v nezralé teorii idejí mladého Sokrata, která se ukázala být neudržitelnou. Jak Platon v Parmenidu ukázal, veškeré těžkosti vyplynuly z toho, že mladičký Sokrates svou teorii idejí odvodil z pozorování věcí okolo nás … Protože Parmenidovo vyvrácení této Sokratovy nezralé teorie idejí bylo dobře známé, jak úvod k Parmenidu citovaný v mém minulém příspěvku naznačuje, Platon nechtěl ve Faidru svou teorii pravých jsoucen takto zatíženým termínem problematizovat.“

Parmenidovou kritikou teorie idejí mladého Sokrata se zabývám v příspěvku ,5 Platonův třetí dialog (s přihlédnutím k jeho Parmenidu)‘ z 10. srpna, z něhož cituji: „Parmenides: „Myslím, že pokládáš každou ideu za jednu vycházeje od této myšlenky: když se ti ukáže množství jistých věcí velikými, zdá se ti, když se na ně souborně podíváš, že tu jest jakýsi jeden a týž vid, a proto se domníváš, že velikost je jedna idea … Ale co když se týmž způsobem souborně podíváš svou duší na samu ideu velikosti a na ty jiné veliké věci, zdalipak se neobjeví zase jakási jedna velikost, jejímž působením se všechno to jeví velikým? … Tedy se objeví zase jiná idea velikosti, vzniklá vedle velikosti samé a věcí, které jí jsou účastny; a v těchto všech zase jiná, kterou bude toto všechno veliké; a tak už ti nebude každá z idejí jedna, nýbrž bude jich nekonečné množství.“ (Parmenides 132a1-b2)

Veškeré těžkosti spojené s teorií idejí mladičkého Sokrata vyplynuly z toho, že svou teorii idejí odvodil z pozorování věcí okolo nás a že způsob, kterým tak učinil, vedl k nekonečnému zmnožení idejí. Při zběžném pohledu by se mohlo zdát, že tak jako Platon nechal mladičkého Sokrata odvodit ideje z věcí kolem nás, podobně i v Lysidu nechal ono základní „vpravdě milé“ vyplynout z milých věcí kolem nás, s nimiž přicházíme do styku – lékařství, zdraví. V Lysidu by pak bylo lze vidět první krok k Platonově teorii idejí, s níž se v Parmenidu rozchází. S pohledem na Parmenides, podle něhož je rozhovor mezi Parmenidem a Sokratem Platonova fikce, se vyrovnávám v stati ‚Platonova obrana idejí v dialogu Parmenides‘, kterou si lze otevřít na mé webové stránce /www.juliustomin.org/.

Podíváme-li se pozorněji na myšlenkový postup, kterým Platon v Lysidu Sokrata nechal dospět k tomu, co je vpravdě milé, tu uvidíme, že Platon tento postup od nekonečného zmnožení idejí zaštítil. K „prvnímu milému“ nechává Sokrata přes ostatní „milé“ vystoupit jako k počátku (archȇ), který z žádného milého odvozen není a z něhož je vše „milé“ odvozeno jakožto jeho nápodoba, eidȏlon.

Termín eidȏlon je ve Faidru pro užití v Lysidu připraven. V Palinodii čteme: „Co se týče krásy (peri de kallous), tak, jak jsme řekli (hȏsper eipomen), zářila mezi oněmi jsoucny (met‘ ekeinȏn te elampen on) [tj. mezi jsoucny vpravdě jsoucími (ta onta ontȏs, 247e3)], a když jsme přišli sem (deuro t‘ elthontes) [tj. když došlo k naší inkarnaci], postihli jsme ji (kateilȇphamen auto) nejjasnějším z našich smyslů (dia tȇs enargestatȇs aisthȇseȏs tȏn hȇmeterȏn), nejjasněji se třpytící (stilbon enargestata). Neboť zrak (opsis gar) je z našich tělesných smyslů nejbystřejší (hȇmin oxutatȇ tȏn dia tou sȏmatos erchetai aisthȇseȏn), ale moudrost jím nevidíme (hȇi phronȇsis ouch horatai) – byly by to hrozné lásky, které by vzbuzovala (deinous gar an pareiche erȏtas), kdyby dávala nějaký takový jasný svůj obraz (ei ti toiouton heautȇs enarges eidȏlon pareicheto), vcházející do zraku (eis opsin ion), a podobně ostatní věci hodné milování (kai t’alla hosa erasta).“ (250c8-d6) – Pouze krása nám prostřednictvím zraku skýtá jasné nápodoby, eidȏla, kdežto moudrost a veškerá ostatní pravá jsoucna nám poskytují eidȏla mnohem méně jasná.

[Nejsem si jist, zda Novotného výraz „hrozné lásky“ dobře vystihuje Platonovo deinous erȏtas. Tu je nejlépe myslit na mýtus o cikádách, který Sokrates uvede po přednesení Palinodie. Cikády byly původně lidé z těch, co žili před zrodem Múz. „Když pak se zrodily Múzy (genomenȏn de Mousȏn) a objevil se zpěv (kai phaneisȇs ȏidȇs), tu se někteří z tehdejších lidí dostali rozkoší do takového vytržení (houtȏs ara tines tȏn tote exeplagȇsan  huph‘ hȇdonȇs), že pro samý zpěv (hȏste aidontes) zanedbali (ȇmelȇsan) jídlo (sitȏn te) a pití (kai potȏn) a nic nepozorujíce zemřeli (kai elathon teleutȇsantes hautous); z těchto (ex hȏn) potom vznikl rod cikád (to tettigȏn genos met‘ ekeino phuetai).“ (259b7-c3) – Kdyby nám moudrost a ostatní pravdivá jsoucna poskytla jasná eidȏla, ta by nás naplnila tak úděsnou touhou, že bychom se přestali v tomto světě nepravých jsoucen o cokoli starat, stali bychom se neschopnými v něm normálně bytovat.]

Platon v Lysidu nechává Sokrata, aby se nad prvním milým zamyslil: „Pomysleme si takto (ennoȇsȏmen gar houtȏsi): kdykoli někdo přikládá něčemu velikou cenu (hotan tis ti peri pollou poiȇtai), jako například otec někdy (hoionper eniote patȇr) pokládá syna za dražšího nad všechny ostatní statky (huion anti pantȏn tȏn allȏn chrȇmatȏn protimai), zdalipak by takový v zájmu toho, že mu je syn nadevšecko, nepřikládal velikou cenu i něčemu jinému (ho dȇ toioutos heneka tou ton huion peri pantos hȇgeisthai ara kai allo ti an peri pollou poioito;)? Například (hoion) kdyby pozoroval (ei aisthanoito), že syn vypil bolehlav, (auton kȏneion pepȏkota) zdalipak by nepřikládal velikou cenu vínu (ara peri pollou an poioito oinon), kdyby se domníval, že zachrání jeho syna (eiper touto oioito ton huion sȏsein;)? (219d5-e4) … Neplatí snad táž úvaha i o přátelství (Oukoun kai peri tou philou ho autos logos;)? Neboť při všech věcech, o kterých říkáme, že jsou nám milé (hosa gar phamen phila einai hȇmin) za účelem něčeho druhého milého (heneka philou tinos heterou), je to patrně jen slovo (rȇmati phainometha legontes auto); ve skutečnosti však je podle všeho přátelsky milé to samo (philon de tȏi onti kinduneuei ekeino auto einai), co je cílem všech těchto tak řečených přátelství (eis ho pasai hautai hai legomenai philiai teleutȏsin) … Tedy to, co je ve skutečnosti milé (Oukoun to ge tȏi onti philon), není milé pro něco jiného milého (ou philou tinos heneka philon estin;)?“ (220a6-b5)

Platon termín „to, co je první milé“ (ho esti prȏton philon) uvedl jako počátek (arché), od něhož vše ostatní milé je odvozeno jako jeho nápodoba, eidȏlon, čímž zmnožení skutečně milého předem vyloučil. Protože však zmnožení idejí bylo tou základní chybou, jíž byla teorie idejí mladého Sokrata zatížena a poukazem na kterou ho Parmenides do jeho nevědění dostal a v něm ho zanechal, Platon Sokratovu úvahu o prvním milém zakončuje stvrzením toho, že první milé žádnému zmnožení nepodléhá: „To je tedy vyřízeno (Touto men dȇ apȇllaktai), že milé není milé pro něco jiného milého (mȇ philou tinos heneka to philon philon einai, 220b6-7).“

V pasáži, v níž Sokrata nechal vystoupit k prvnímu milému, Platon zachytil to podstatné z Palinodie ve Faidru, kde veškerá skutečná láska je obrácena ke kráse samé, k jsoucnům skutečně jsoucím, a tak k pravdě. V jednom podstatném bodě tu Platon Faidros momentálně doplňuje. Poslední Sokratovu větu jsem citoval neúplně. Celá ta věta končí otázkou: „ale zdalipak dobré je milé (all ara to agathon estin philon;)?“ Novotný tu překládá to agathon přídavným jménem „dobrý“, což je chyba, protože Platon tu dobro substantivizuje. Na moment se tu objevuje dobro jakožto to první milé, to skutečně milé. V kontrastu s tím pak je třeba vidět, jak tu Platon Sokrata nechá znovu do jeho nevědění zabřednout.

Sokrates: „To je tedy vyřízeno, že milé není milé pro něco jiného milého; ale zdalipak dobré je milé?“. – Menexenos: „Mně se zdá, že ano (Emoige dokei).“ – Sokrates: „Zdalipak je tedy dobré milováno pro zlé (Ar‘ oun dia to kakon to agathon phileitai)? Mohlo by tomu totiž být takto (kai echei hȏde): dejme tomu, že ze tří věcí, o kterých jsme před chvílí mluvili (ei triȏn ontȏn hȏn nundȇ elegomen), totiž dobrého (agathou), zlého (kai kakou), a toho, co není ani dobré ani zlé (kai mȇte agathou mȇte kakou), by ty dvě zůstaly (ta duo lȇphtheiȇ), ale zlo by odešlo pryč (to de kakon ek podȏn apelthoi) a ničeho by se nedotýkalo (kai mȇdenos ephaptoito), ani těla (mȇte sȏmatos) ani duše (mȇte psuchȇs) ani ničeho z ostatních věcí (mȇte tȏn allȏn), o kterých soudíme (ha dȇ phamen), že samy o sobě nejsou ani zlé ani dobré (auta kath‘ hauta oute kaka eiani oute agatha); zdalipak by tehdy tomu bylo tak (ara tote), že by nám dobré nebylo k žádnému užitku (ouden an hȇmin chrȇsimon eiȇ to agathon), nýbrž by se stalo neužitečným (all‘ achrȇston an gegonos eiȇ;)? Vždyť kdyby nám již nic neškodilo (ei gar mȇden hȇmas eti blaptoi), naprosto bychom nepotřebovali žádné pomoci (ouden an oudemias ȏphelias deoimetha), a takto (kai houtȏ dȇ) by se tehdy zřejmě ukázalo (an tote genoito katadȇlon), že jsme měli zálibu v dobrém a milovali je pro zlé (hoti dia to kakon t’agathon ȇgapȏmen kai ephiloumen), pokládajíce dobré za lék proti zlu (hȏs pharmakon on tou kakou to agathon), a zlé za nemoc (to de kakon nosȇma); a když není nemoci (nosȇmatos de mȇ ontos), naprosto není potřebí léku (ouden dei pharmakou). Zdalipak se to má s dobrem takto a je toliko pro zlé milováno od nás (ar‘ houtȏ pephuke te kai phileitai t’agathon dia to kakon huph‘ hȇmȏn), kteří jsme uprostřed mezi zlem a dobrem (tȏn metaxu ontȏn tou kakou te kai agathou), kdežto samo pro sebe není k žádnému užitku (auto d‘ heautou heneka oudemian chreian echei;)?“ – Menexenos: „Podobá se (Eoiken), že se to tak má (houtȏs echein).“ (220b8d7)

Touto svou úvahou Sokrates zpochybňuje ono první milé, které bylo určené jakožto dobro. Sokrates totiž pokračuje: „Tedy onen předmět našeho přátelství (To ara philon hȇmin ekeino), který je, jak jsme viděli, cílem pro všechny ostatní přátelské vztahy (eis ho eteleuta panta ta alla) – o těch jsme řekli, že jsou milé pro něco druhého milého (heneka heterou philou phila ephamen ekeina) – naprosto se těmto nepodobá (ouden toutois eoiken). Tyto se totiž nazývají milými pro něco jiného milého (tauta men gar philou heneka phila keklȇtai), avšak to, co je vskutku milé (to de tȏi onti philon), je svou povahou pravý opak toho (pan enantion toutou phainetai pephukos); ukázalo se nám totiž, že je milé (philon gar hȇmin anephanȇ on) pro něco nemilého (echthrou heneka „kvůli nepřátelskému“), a kdyby to nemilé odešlo (ei de to echthron apelthoi „a kdyby to nepřátelské odešlo“), tu, jak se podobá, již nám není milé (ouketi, hȏs eoik‘, esth‘ hȇmin philon).“ (220d8-e5)

Sokrates touto úvahou ono první milé anihiloval a do svého eristického zápolení se sebou samým se znovu ponořil. Lze se divit, že Platon nechal Sokrata dialog zakončit slovy „Lyside a Menexene, nyní jsme se stali směšnými, i já, starý muž, i vy. Řeknou totiž tito zde odcházejíce, že my se domníváme, že jsme vespolek přáteli – neboť i sebe počítám mezi vás – ale co je přítel, to že jsme ještě nedovedli nalézt.“?(223b4-8)