Návrh dvou přednášek (respektive seminářů) pro české studenty

Na pozvání britského velvyslance Nicka Archera se účastním odhalení pamětní desky na oslavu tzv. Podzemní univerzity v Praze 7 v Keramické 3. Já své filozofické semináře za Podzemní univerzitu nepovažoval, můj filozofický seminář byl otevřený, zaměřený na mladé lidi, jimž komunistický režim vzal jakoukoli možnost vyššího vzdělání. Když jsem viděl, že se mi seminář podařilo proti policejním zásahům obhájit – mimo jiné desetidenní hladovkou, která měla velký ohlas – do semináře jsem pozval akademické pracovníky ze čtyř Západních univerzit, Oxfordské, Harvardské, Heidelberské a Západoberlínské. Návštěvy oxfordských filozofů zahájila Dr. Kathleen Wilkesová v dubnu 1979 v Keramické 3, kde se v našem bytě semináře konaly.

V Praze pobudu čtrnáct dní, během nichž bych rád měl pro studenty FFUK dvě přednášky, respektive semináře. První přednáška se týká seminářů, druhá se týká Platonova Faidru. Platon byl středobodem mých seminářů, jeho dialogy dokázaly mé studenty zaujmout. V nabízené přednášce bych rád zachytil něco z úsilí, jímž jsem se v oněch seminářích se svými studenty do Platonova myšlení pokoušel proniknout.

Samozřejmě bych byl rád, kdybych obě přednášky mohl přednést studentům filozofie; proto přednášky nabídnu jako prvnímu panu řediteli Ústavu pro filozofii a religionistiku, docentu Jakubu Čapkovi. Protože však tento ústav mé návrhy přednášek po leta odmítá, mám malou naději, že tentokrát prorazím. Proto budu přenášky nabízet ředitelům ostatních ústavů a vedoucím kateder FFUK. To bude v duchu mého pozvání akademikům oněch čtyř Západních univerzit. Do svého semináře jsem totiž zval výslovně ty univerzitní pracovníky, kteří by se nad svým oborem zamyslili a během své návštěvy nás tak obohatili, aby nám stálo za to podstupovat nebezpečí policejního stíhání jen proto, že nám šlo o poznání, které by náš život povzneslo, prosvítilo a posílilo.

Nástin navrhovaných dvou přednášek následuje:

I.

Předehra k filozofickým seminářům – účast oxfordských filozofů – ukončení na policii v Bartolomějské.

Začalo to Kosíkem a Sartrem v létě roku 1975. Navštívil jsem jako obvykle Francouzskou knihovnu; chodil jsem si tam půjčovat řecké klasiky v paralelním řeckém a francouzském Budé vydání. Knihovna byla v nejvyšším poschodí. Šel jsem dolů po schodech, a tu vidím dveře otevřené do místnosti, kde bylo řada studentů a na stole štos novin. Vešel jsem, ty noviny byl Le Monde, který jsem tak viděl poprvé v životě. Vzal jsem do rukou první, druhý, třetí výtisk – ten jsem si otevřel. A tu najednou vidím titulek ‚Le philosophe tchéchoslovaque Karel Kosík écrit à J.P. Sartre‘. Dopisy jsem si přečetl, zanechaly ve mně hluboký dojem. Nedalo mi to spát, a tak jsem napsal Rudému právu: ‚Ve francouzském listě Le Monde jsem si přečetl dopis českého filozofa dr. Karla Kosíka DrSc, který adresuje J.P. Sartrovi. V dopise Karel Kosík uvádí hned několik znepokojivých skutečností: 1/ Již leta je zbaven možnosti vykonávat práci, jež by odpovídala jeho vzdělání … Především by mne zajímalo, zda jsou tyto skutečnosti v souladu se zákony naší republiky. Nejsou-li v souladu s našimi zákony, jak mohu jakožto občan této země postupovat, abych svým úsilím napomohl obnovení zákonnosti? Jsou-li v souladu s našimi zákony, pak s kterými, a jaké zákonité cesty jsou mi otevřeny, abych mohl požadovat takovou jejich změnu, jež by podobné zacházení s občanem naší republiky napříště nedovolovala?‘

To je citát z ‚Moje korespondence s Rudým Právem‘, která tvoří úvodní část mého Kádrového dotazníku, publikovaného v Petlici v roce 1975.

To vše mě inspirovalo k tomu, že jsem zašel za Milanem Machovcem: ‚Milane, už leta jsme všichni vyhozeni z našich míst, a pořád zůstáváme zakleti ve svých malých skupinkách – lidi okolo Tebe, lidi okolo Kosíka, lidi okolo Patočky. Není na čase, abychom se sešli a jeden druhém pověděli o tom, co děláme, a jestli vůbec něco ve filozofii děláme?‘ A tak začaly semináře v Pařížské u Dani Horákové. Občasným návštěvníkem byl Václav Havel. Na posledním semináři roku 1976 si o přestávce Havel pozval Machovce, pak mě, každého zvlášť. Václav mi dal přečíst text Charty 77: ‚Přečti si to, a jestli s textem souhlasíš, podepiš.‘ Text se mi líbil, a tak jsem podepsal.

To však znamenalo konec seminářů v Pařížské, a tak jsem otevřel seminář u nás v Keramické, pro děti ‚vyvržených‘, kterým byla vzata možnost jakéhokoli vyššího vzdělání (děti Vaculíka, Klímy, Gruši, Němce, Rumla, Bednářové)

Posledním přednášejícím v mém semináři byl Dr Kenny, Master Balliol College oxfordské univerzity, v dubnu 1980. Přednáška byla přerušena policií. Mí studenti a já jsme byli odvezeni do Bartolomějské. Byli jsme ve velké místnosti, bez policajtů. A tak jsem studentům řek, že jsem řadu týdnů připravoval cyklus přednášek o Aristotelovi: ‚Chcete si poslechnout úvodní přenášku?‘ A tak se všichni okolo mě sesedli. Když jsem přednášku dokončil, do místnosti vešel muž v civilu): ‚Co tu děláte?‘ – ‚Filozofii. Chcete si přisednout?‘ Muž vymizel, za chvilku však do místnosti vtrhli ve velkém: ‚Všichni čelem ke zdi!‘

To bylo naposled, co jsem se viděl se svými studenty.

II.

Složení a interpretace Platonova Faidru

V poslední době jsem se zabýval (a zabývám) statí Christophera Rowe ‘The argument and structure of Plato’s Phaedrus’ (Proceedings of the Cambridge Philological Society, 1986, pp. 106-125). Rowe poukazuje na dvě pasáže v druhé části Faidru, jimiž Sokrates snižuje význam Palinodie, své druhé řeči o lásce. Protože Palinodie obsahuje Platonovy centrální myšlenky, zejména teorii Idejí [ačkoli Platon v dialogu Ideje Idejemi nezve, mluví o „Pravdě“ (alȇtheia) a o “skutečném bytí“ (ousia ontȏs ousa), že však jde o Ideje je jasné srovnáním s Ústavou], Rowe v rámci pozdního datování Faidru dovozuje, že Platon tím snižuje význam své teorie Idejí, které, jak Rowe soudí, Platon vzal v potaz v dialogu Parmenides.

V té první pasáži Sokrates mluví o své Palinodii následovně: „… když jsme, nevím už jak, vypodobňovali erotický stav – přitom jsme se snad dotýkali něčeho pravdivého, ale také asi zabíhali jinam“ (265b). Tou první alternativou se zabývám v předposledním anglickém příspěvku na svém blogu, alternativou druhou v příspěvku posledním.

V té druhé pasáži Sokrates Palinodii snižuje ještě okatěji: „Mně se zdá, že to ostatní, promluvené díky náhodě, poukazuje na dva principy, a nebyla by nevděčná práce, kdyby někdo dovedl odborně postihnout jejich význam.“ (265c-d)

Podle této pasáže to jediné skutečně cenné v Sokratových dvou řečech jsou dva dialektické principy, jimiž se tyto řeči řídí: 1) Princip souborného nazírání věci po různu rozptýlené, a jejího vymezení. 2) Rozdělování souborně nahlédnutého podle pojmových druhů.

Problém je v Sokratově pokusu obě ty řeči napasovat do kadlubu těchto dvou dialektických principů. Tyto principy, tak, jak je popisuje, tyto dvě řeči neobsahují. Mockrát jsem o tom přemýšlel; Platon přece musel nejen sám vědět, že to nehraje, ale musil si být vědom toho, že si to uvědomí každý inteligentní čtenář, který si Sokratovy dvě řeči pozorně přečte. Proč ta inkongruence?

A tu najednou, jak jsem o stati Rowea uvažoval, vyvstaly mi před očima tři pasáže, jimiž Platon v Palinodii vystavil sebe sama i Sokrata možnosti být obžalován ze zavádění nových božstev:

1    1) „… to celé spojení duše a těla dostalo jméno živé bytosti a dostalo příjmení ‚smrtelný‘; avšak pojem živé bytosti nesmrtelné nevznikl z žádného rozumového úsudku, nýbrž vytváříme si boha, jehož jsme ani neviděli, ani dostatečně myslí nepojali, jakousi živou bytost nesmrtelnou, mající duši, mající i tělo, u níž však jsou tyto složky srostlé po všechen čas.“ (246c-d)

      

      2)„… náležitě nabývá perutí jedině mysl filozofa, neboť ta je svou pamětí podle možnosti stále u oněch jsoucen, u kterých je bůh, jenž proto je božský.“ (249c4)

      3)  „A tak se octnou u miláčka a uvidí jeho zářící zjev. U vozataje [Platon připodobňuje lidskou duši k spřežení vozataje – intelektu – se dvěma koňmi], když ho uvidí, paměť se přenese ke skutečnosti krásy a opět ji uvidí stojící s uměřeností na posvátném podstavci.“ (254b)

V první pasáži Platon odmítá ustálené pojetí bohů řeckého pantheonu jakožto iracionální, v pasáži druhé a třetí představuje „Pravdu, tj. bytí skutečně jsoucí“ jako božstvo nové, od něhož bůh získává své božství (pros hoisper theos ȏn theios estin).

A tu jsem si uvědomil, že Platon zřejmě nechal kolovat mezi přáteli první část Faidru jako věc hotovou, pak však musil k pasáži první připojit pasáž druhou, aby tu první před nařčením ze zavádění nových božstev obránil.

Srovnejte s tím nekongruentním snížením Sokratových dvou řečí, zejména Palinodie, skutečné snížení druhé části věnované projektu rétoriky postavené na oněch dvou dialektických principech. Sokrates končí projekt imaginárním rozhovorem s dávno zesnulým průkopníkem „odborné“ rétoriky Teisiou, v němž dovozuje, že ten, kdo své řečnické umění nepostaví na principech dialektiky, „nikdy nebude odborníkem v řečnickém umění“. Pak však poznamenává, že „znalostí k tomu potřebných nenabude bez velké námahy, kterou rozumný člověk nemá podstupovat pro řečnění a jednání v lidské společnosti, nýbrž aby byl schopen mluviti vše milé bohům a také ve všem podle možnosti bohumile jednat.“ „Proto se nediv,“ Sokrates dodává, „že je ta cesta tak dlouhá; neboť je třeba ji podniknout pro velké věci, a ne jak se tobě zdá.“ (273e-274a)

Kde jinde nalezne čtenář odpověď na to, co tím Platon myslí, než v Sokratově Palinodii? Bezprostředně se tu nabízí pasáž, v níž Sokrates dovozuje, že pouze ty duše na sebe mohou vzít lidskou podobu, které před svou první inkarnací nahlížely „Pravdu“ (alȇtheian), tedy „bytí skutečně jsoucí“ (ousian ontȏs ousan), jež později [především v Ústavě, Faidonu, a Symposiu] nazývá Idejemi (idea, eidos). Lidská řeč totiž vyvěrá z toku smyslových vněmů, které jsou rozumovým myšlením vázány v pojmovou jednotu, a to je možné jen díky „rozpomínání se na ona jsoucna, která kdysi uviděla naše duše, když konala cestu spolu s bohem a povznesla se nad ty věci, o kterých nyní říkáme, že jsou, a pozdvihla hlavu ke skutečnému jsoucnu.“ (249b-c).

Jak moc dobře víme, lidé řeči užívají, ke skutečnému jsoucnu se tím však nedostávají. „Proto tedy náležitě nabývá perutí jedině mysl filozofova, neboť ta je svou pamětí podle možnosti stále u oněch skutečných jsoucen (249c, v překladech z řečtiny tu užívám Novotného, pokud mohu).“ To znamená, že veškerá dialektika, v druhé části dialogu ostensivně zaměřená na vybudování odborné rétoriky, má ve skutečnosti za úkol řečí proniknout k nahlížení skutečného jsoucna. V skrytu je tak celá druhá část zaměřena k pravdám, Platonem formulovaným v Sokratově Palinodii, jeho druhé řeči o lásce, která se tak ukazuje být láskou k pravdě, ke jsoucnu skutečně jsoucímu.