2 Sokrates vědoucí v kontrastu s nevědoucím v Platonově Faidru

V minulém příspěvku jsem se zabýval scénou, v níž Sokrates mluvil o tom, že cítil, jak se jeho hruď (stêthos, 235c5) naplnila řečí ne horší (mê cheirô, 235c6), než byla řeč Lysiova. Příspěvek jsem končil Faidrovou výzvou, aby Sokrates tu řeč přednesl. Sokrates trochu otálel – „Vždyť budu směšný, jestliže budu já, neodborník, vedle dobrého spisovatele bez přípravy mluvit o týchž věcech“ (236d4-6) – pak však Faidros našel způsob, jak ho k té řeči donutit, zapřisáhl se totiž při platanu, pod kterým seděli, že když Sokrates svou řeč nepřednese, nikdy mu již žádnou jinou řeč ani nepřednese, ani neoznámí. Sokrates ke své řeči předešle výzvu k Músám: „spolu se mnou se chopte řeči, kterou mě nutí tento zde šlechetník promluvit, aby se mu jeho přítel, již dříve podle jeho zdání moudrý, nyní zdál ještě moudřejším“.  V té výzvě ještě zaznívá obava, že se před Faidrem zesměšní. Jakmile se však Sokrates té řeči chopí, veškeré váhání, nejistota a nevědění mizí:

„Při všem, hochu, je jeden začátek nutný pro ty, kdo chtějí něco dobře uvažovat: je třeba znáti (eidenai dei) to, čeho se týká úvaha, sice je nezbytně stihne úplný nezdar. Avšak lidem je obyčejně tajno, že neznají jsoucno jedné každé věci (hoti ouk isasi tên ousian hekastou). A tu v domnění, že ji znají, nehledí se na začátku zkoumání (en archê̢ tês skepseôs) dorozumět, ale při dalším postupu platí pokutu, jakou lze čekati: neshodují se totiž ani sami se sebou, ani vespolek. Nuže, ať se mně a tobě nestane, co jiným vytýkáme, nýbrž když ty a já máme před sebou otázku, zdali jest vcházeti v přátelství spíše s milujícím než s nemilujícím, podejme v společné dohodě výměr o lásce (peri erôtos homologia̢ themenoi horon), jaká to je věc a jaký má význam, a potom, hledíce na to a se vzhledem k tomu, zkoumejme (tên skepsin poiômetha), zdali poskytuje prospěch, či škodu. Že tedy je láska jakási žádostivost (hoti epithumia tis ho erôs), je každému jasno (237b7-d4) … ta žádost (epithumia), která bez rozumu ovládne mínění směřující k správnosti, když se obrátí k zálibě v kráse a když také je silně posílena (errômenôs rhôstheisa) od příbuzných sobě žádostí ve směru ke kráse těl a zvítězí nad nimi svým vedením, dostala jméno právě od té síly (rhômês) a byla nazvána láskou (erôs).“ (Novotný poznamenává: „Spíše slovní hříčka než vážná etymologie; v překladu ji nelze napodobit.)

Následuje intermezzo, ve kterém Platon zdůrazňuje, že tu Sokrates začal mluvit způsobem, který mu nebyl vlastní. Sokrates: „Milý Faidre, zdá se i tobě tak jako mně, že se se mnou stalo něco božského?“ – Faidros: „Ovšem že ano; proti tvému zvyku tě uchvátil jakýsi proud řeči.“ – Sokrates: „Tedy buď tiše a poslouchej mne. Podobá se totiž, že to místo je vskutku božské, a proto se nediv, budu-li snad v postupu řeči zachvácen božským šílením.“ (238c5-d2, překlad pasáží z Faidru F. Novotný)

***

Přechod od vědoucího-nevědoucího Sokrata k Sokratovi uvádějícímu svou první řeč o lásce definicí eróta je příkrý. Jak jsem uvedl ve svých minulých příspěvcích, zejména pak v příspěvku ‚Sokratovy dvě řeči ve Faidru – paradigma rétoriky založené na dialektice’ z 25. dubna, Platon se ve Faidru vyrovnává s Aristofanovým šlehem z komedie Žáby namířeným proti Sokratovi a osobně zasahujícím i jeho samého. Když se ku konci komedie Aischylos chystá opustit podsvětí a vrátit se do Athén, aby je zachránil, chór Žab se raduje: „Je potěšující, že již nebudu sedět u Sokrata a žvanit odhodiv múzické umění (1491-3).“ V odpověď na tento Aristofanův šleh musil Platon zaštítit jak Sokrata, tak i sebe samého. Sokrata nemohl zaštítit lépe, než tím, že ho co nejvěrněji popsal, tak jak ho znal, Sokrata ustavičně bosonohého (229a3-4), Sokrata eroticky laděného (227c3), Sokrata hluboce se o mladé lidi zajímajícího, vůči nim pozorného a dobře je znajícího – skvěle zná jak Lysiu, tak i Faidra – Sokrata jehož filozofické nevědění nebylo v sebe uzavřeným a sebou spokojeným nevěděním, nýbrž bylo cele zaměřené na sebepoznání, kdy snahu o sebepoznání uskutečňoval ve svých hovorech s těmi, se kterými rozhovor navázal.

Všechny tyto momenty Platon skvěle situačně rozehrává. Tak vzápětí poté, co řekl „Nedovedu ještě podle toho nápisu v Delfách poznat sám sebe; proto se mi zdá směšno, když ještě toto neznám, zkoumat cizí věci. Proto tedy nechávám tyto věci být a věře tomu, co se o nich obecně myslí, zkoumám, jak jsem právě řekl, nikoli je, nýbrž sám sebe“ (229e5-230a3) Sokrates obdivuje krásu místa, na které ho Faidros zavedl, a Faidros vyslovuje podiv nad tím, že mu Sokrates připadá v té krásné krajině jako cizinec.  Sokrates vysvětluje: „Jsem totiž člověk milovný učení (philomathês gar eimi) a tu mě krajiny a stromy nechtějí ničemu učit (ta men oun chôria kai ta dendra ouden m’ethelei didaskein), kdežto lidé ve městě ano (hoi d‘ en tô̢ astei anthrôpoi, 230d3-5).“

Sebe pak může Platon zaštítit jen tím, když ukáže, že múzické umění nejen že neodhodil, nýbrž k největšímu múzickému umění, kterým je filozofie, se díky Sokratovi přiklonil. To skvěle vyřešil svými dvěma řečmi o lásce, které sice pronáší Sokrates, jeho proslov je však od první věty Sokratovi jako takovému cizí; Sokratovými ústy k nám promlouvá Platon.

Platonův vstup do dialogu začíná definicí eróta. Tu Platon překračuje rámec toho, co bylo třeba učinit, aby sebe i Sokrata zaštítil vůči Aristofanovi. Dává tu zaznít tomu, jak on sám do Sokratova filozofického světa vstoupil. Aristoteles v první knize Metafyziky vykládá, že to bylo Sokratovo úsilí o definování etických pojmů, co přivedlo Platona k nahlédnutí Idejí (987a29-b10).